Skutečné Rusko je jiné než teď
Rozhovor se znalcem ruských poměrů Miroslavem Karasem. O fotbale, Putinovi, bolševicích, historii – i o traktorech na letištích.
Nejspíš byste to do něj neřekli, ale on pískal futsalové mistrovství světa. Dokonce třikrát!
Začínal jako fotbalový rozhodčí, jenže mu vadilo, že na něj hráči sprostě pokřikují. Jednou ho vzteklí fanoušci chtěli zavřít v šatně.
Když má čas, zajde se podívat na hokej – a je mu jedno, jestli v Moskvě, Chabarovsku, nebo Vladivostoku.
Jakmile v televizi během našeho rozhovoru blikla zpráva, že tenisová diva Karolína Plíšková prohrála v Birminghamu se Slovenkou Rybárikovou, zarazil se: „Jak je to možné?“
„Já sport miluju,“říká Miroslav Karas, nejdéle sloužící zahraniční zpravodaj v České televizi.
Do ciziny odešel ještě před rozpadem Československa a dodnes jezdí domů leda na dovolenou nebo služebně. Po dlouhé misi v Polsku se přestěhoval do Ruska. Trvalo nám týden, než jsme během práce na mistrovství světa našli dvě hodiny na rozhovor. Přitom v Moskvě bydlel jen přes ulici.
Jak vážně jste bral roli fotbalového rozhodčího?
Naprosto, jen jsem byl příliš mladý a málo obrněný. Pískal jsem nejnižší soutěže, pralesní ligu, ale vždycky jsem přišel s tím, že chci, aby zápas proběhl fér. Jenže všichni okolo mě vnímali jako černou svini, která chce ublížit.
Kvůli nadávkám jste přestal velký fotbal soudcovat?
Neměl jsem radost. Nadávalo mi nejen těch třicet chlapů, kteří u klandru postávali s pivem v ruce, ale taky hráči. Chodil jsem na vysokou a nebyl na tak nemilosrdné reakce připravený. Obdivoval jsem všechny kolegy, kteří navzdory tomu zůstali. Byl to nápor na nervy.
Nějaká veselejší historka z pískání?
Jednou, v Dubči to myslím bylo. Nebo v Přední Kopanině? Teď už nevím. Rozdal jsem tolik červených karet za hrubé fauly, že nebylo s kým hrát. Musel jsem zápas předčasně ukončit. Víte, já chodil každou sobotu a neděli ráno hlásit volejbalovou ligu žen na Folimanku, abych si jako študák přivydělal. Seděl jsem mezi zapisovateli, hlásil skóre a říkal: „Ztráta. Vytlučené bloky.“Jakmile skončil volejbal, utíkal jsem pískat.
Na vyšší soutěže jste neměl?
Řekl bych, že ano, ale musel bych si aktivně šlapat cestičku. Chodit na výbor, zajímat se a obrazně řečeno lepit obálky. Na to jsem neměl čas a chuť už vůbec ne.
Proto jste přestoupil k futsalu?
Měl jsem pocit, že kluci, kteří chodí hrát do haly, si práce rozhodčího váží víc. Nebyli tak sprostí, i když jsem si taky vyslechl své. Začínal jsem od píky, v tělocvičně na Jižním Městě. Pak jsem to vzal přes Děkanku nebo Tatru Smíchov až na světové turnaje do Mexika nebo Argentiny.
Futsal vás strhnul?
Nedám na něj dopustit, i když tehdy se mu ještě říkalo sálová kopaná a hrálo se líným míčem.
Co vám zbylo na památku?
Doma mám černé dresy, které jsme fasovali na mistrovství světa, taky pár píšťalek. V osmdesátých letech to byla fuška, abyste sehnali kovovou píšťalku. První mi přivezl známý ze Švýcarska, a když jsem se do ní opřel, celá hala byla v pozoru.
Proč jste skončil?
Nemohl bych pískání skloubit s prací. Nastoupil jsem v Polsku a nemohl si nárokovat, že nebudu o víkendech pískat ligu, ale pojedu na šampionáty.
Zažil jste tři, viďte? Itálie 91, Argentina 94, Mexiko 97.
Pamatuju, jak jsem v Argentině pískal zahajovací zápas. Narvaná hala pro jedenadvacet tisíc lidí, všichni skákali a mávali šálami, vlastního slova slyšet nebylo. V novinách každý den pět šest stránek o futsalu. Od Ohňové země jsem se postupně dostal až na sever k vodopádům Iguacu. Kromě jiného jsem zjistil, že v Comodoro Rivadavia, což je přístav v zálivu svatého Jiří, žije česká menšina. Jako novinář jsem požádal o pár informací, a jakmile jsem přiletěl, vítali mě s českou vlajkou jako hlavu státu. Nezapomenutelné.
Když mluvíte o hlavě státu, co myslíte, že ruský prezident Putin získává pořádáním mistrovství světa?
Ještě větší úctu Rusů. Když mu běžní Rusové provolávají slávu, není to hrané. V tomhle národě totiž silně zůstává sovětské myšlení. Oni stále považují konec Sovětského svazu za obrovskou tragédii. Co zažili? Gorbačova, který podle nich – přestože Západ ho považuje za hrdinu – je zrádce, který dovolil, aby se velká říše rozpadla. Přišel Jelcin, který si rád přihnul, často mluvil nesmysly a byl jako neřízená střela. Najednou se objevil Vladimir Putin, vlastenec. A hlavně ženám se líbilo, že nepije a má svalnaté tělo.
Využil správné chvíle?
Dokonale. Nastupoval v roce 2000, kdy se ruská ekonomika propadla, rozkládaly se podniky, ve velkém se propouštělo, nebylo čím platit. Když jste pracovali v podniku, který vyráběl hrnce, nebyla výplata v rublech, ale v hrncích. Bylo na lidech, aby je sami zpeněžili. Pocit identity a hrdosti byl v Rusech zničený: „Kým jsme, když ne Sověty?“A do toho přišel Putin.
Autokrat.
Rusové znovu létají do kosmu, jsou úspěšní a zase stojí jako mocnost po boku Ameriky a Číny. Obchody jsou plné, po ulicích jezdí bouráky. I když třeba lidé bydlí v jednopokojovém bytě se společným záchodem na chodbě, dole u věžáku jim stojí Land Cruiser. Čím jezdíš, takový jsi. I proto mají Rusové rádi Putina. Už nejsou na kolenou a můžou být zase hrdí.
Tak málo stačí?
Putin perfektně zvládá sociotechniku. Co udělal? Vsadil což je typické pro lidi tohoto autoritářského stylu spravování moci na pocit vlastenectví. Třeba nechává ve velkém slavit nové svátky. Den Ruska. Den Moskvy. Anebo využil původní iniciativy lidí v Tomsku, kteří si v průvodu připomněli padlé z války, a za chvíli z toho byla celonárodní akce. Do čela takzvaného Nesmrtelného pluku se postaví vždy aspoň na chvíli sám Putin. Taky vznikly tři nové filmové eposy se sportovní tematikou. Náhodou zrovna před fotbalovým šampionátem? Určitě ne! Příběh sovětských basketbalistů, jak ve finále olympiády 1972 v Mnichově poprvé porazili Američany, trhá rekordy v návštěvnosti. Jmenuje se Vzhůru a zvedá národní sebevědomí.
Rusové už nejsou na kolenou a můžou být zase hrdí. I když třeba bydlí v jednopokojovém bytě, dole u věžáku jim stojí Land Cruiser.
Myslíte, že je to Putinova práce?
To netvrdím, ale v Rusku se neděje nic, o čem by Kreml nevěděl. Putin a samozřejmě celý jeho štáb dokáže pracovat s náladami společnosti, využívá je, pracuje s daty z výzkumů, ví, co je dobré říct teď, co později, co neříct vůbec, co je dobré opakovat. To je ovládání mas.
Copak mu neublíží, že vláda nedávno odhlasovala posunutí důchodového věku? U mužů o pět let, na pětašedesát, u žen dokonce o osm, na třiašedesát. Neumím si představit, jaké povstání by následovalo v Česku.
Když Putin nastoupil do úřadu poprvé, oznámil: „Dokud budu u moci, důchodový věk nikdy nezvednu.“Ale jak vidíte, dělá to obratně, nechal totiž rozhodnout vládu.
Nikdo se nebouří?
Milion a půl lidí už podepsalo petici, jenže parlament je jednoznačně proputinovský. Tady není konstruktivní opozice, tady se nikdo nehádá o složení vlády, tady ministři nepřicházejí do parlamentu na interpelace. A budou-li problémy, svolá se na Rudé náměstí demonstrace na Putinovu podporu. Jako při prezidentských volbách, kdy dokonce vznikla takzvaná komanda Putina, ve které nechyběl ani slavný hokejista Ovečkin.
Kult osobnosti?
Rusové nikdy neměli prezidenta, který by se svlékl do půl těla a v lednu se ponořil do ledové vody. Putin na motorovém kluzáku doprovází bílé jeřáby, v batyskafu loví amfory na dně moře, štiky drží holýma rukama, pouští koně Převalského do volné přírody, tygru ussurijskému měří řezáky.
A měří?
Jasně, je to načančané, ale on tím Rusy uhranul. Oslavné písně se o něm skládají. Představte si, jak by kdokoli o pánech Drahošovi nebo Zemanovi před volbami zpíval s patosem. Byl by pro smích. Tady ne. Jistá Mašani, dívka z Novosibirsku, se proslavila přes noc, protože zavile zpívá o tom, že by všichni muži měli být jako Putin.
Bavíte se s Rusy o politice?
To nemůžete. Ani s kamarády. Oni jsou od školy srozuměni s vlastním výkladem historie a žádný jiný neakceptují. A pokud jim oponujete, útočí.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Máte příklad?
Jel jsem natáčet do města Penza v Povolží, kde odhalili bustu Stalina. Představte si, jak u nás odhalujete sochu Gottwalda nebo Háchy a nikomu to nepřijde divné. Ale to není gros. Já tam přijedu a postaví se proti mně jedna z iniciátorek celé akce, mladá členka komunistické strany. Ptám se: „Proč? Stalin přece poslal na smrt do gulagů miliony lidí, přestěhoval celé národy.“Víte, co mi řekla? „Můj dědeček byl taky zastřelený v gulagu.“
Vytřeštil jste oči?
Ještě jsem se zmohl na otázku: „Prosím tě a ty dneska velebíš Stalina?“A ona: „No ano, dědeček možná něco ukradl, tak si smrt určitě zasloužil.“
Strašné.
V téhle zemi přitom každá rodina musela mít příbuzného, který byl během předválečného teroru, v období války nebo během stalinistické éry popraven nebo odvlečen do gulagů. Zemřely miliony lidí, jenže Rusové vykládají historii falešně.
O osmašedesátém třeba?
Rusové žijí v přesvědčení, že přijeli do Československa zachránit mír. Že nebýt jich, vypukla by válka, protože u Prahy byly sklady Bundeswehru a armád NATO a čekalo se jen na den, kdy bude Československo přepadeno.
To vám říkají do očí?
I vzdělaní lidé, historici. Natáčeli jsme v Samaře, kde by česká vláda ráda obnovila památník legionářů, který už tam notabene před sto lety stál. Samara odmítá: Tady? Ausgerchnet ne! Nikdy! Vy jste házeli naše děti do ohně! Čeští legionáři jsou symbolem zla a vrahů, kteří bojovali proti bolševikům. V Samaře děti nestrašili čertem, ale Čechem a nemáte šanci místní přesvědčit, že pravda může být jiná.
Zkoušel jste to?
Jasně. Oleg, historik, mi na to řekl: „A ty bys souhlasil, kdyby v Praze stál pomník všem padlým sovětským vojákům, kteří vás v osmašedesátém osvobodili?“Zalapal jsem po dechu a povídám: „Olegu, vy jste nikoho neosvobodili, a pokud nějaký sovětský voják zemřel, tak jedině tím, že se opil a spadl pod pás svého tanku.“Ještě jsem ani nedořekl větu a ozvalo se: „S tebou není žádná diskuse, pokud neuznáváš, že naši vojáci u vás umírali.“
Jak si v takových debatách zachováte nadhled?
Nejde jinak, musím. Oni se diví, že jim maršála Koněva nastříkají v Praze narůžovo, ale když pojedete do města Kultuk pod Bajkalem, už roky tam má český legionář na pomníku ufiknutou hlavu. Já Rusům, kteří se o tom bavit dokážou, říkám: „Dokud se do historie nepodíváte kriticky, podobně jako třeba my jsme s bolestí zjišťovali, že jsme po devátém květnu stříleli do Němců, pak vaše cesta dopředu bude pořád zamořená.“Rusové třeba nenávidí Ukrajince, protože svrhli patnáct set soch Lenina. No jo, ale oni na to měli právo, nebo ne?
O Krymu se asi bavit nemusíme.
Byl jsem při okupaci sedmadvacet dní na Krymu a pořád mi v uších zněla Putinova slova, že tam ruští vojáci nejsou. Já tam byl! A s těmi zelenými mužíky mluvil. Sice neměli výložky, ale prezident třem stovkám z nich dal později státní vyznamenání, jak mírumilovně a citlivě se chovali k obyvatelům Krymu. Rusové mu tleskají, že Krym přivedl do bezpečného ruského přístavu.
Tak ještě jednou: K čemu Putinovi poslouží mistrovství světa?
Ukáže světu, že Rusko není žádný strašák. Že je tu bezpečno, hezky, že jsou Rusové vstřícní a umějí fandit.
To vychází. Rusko, jeden z outsiderů, postupuje do osmifinále.
To je krásný bonus, se kterým se moc nepočítalo. Ale přeju jim to, jako pořadatelé se chovají výborně. Města jsou uklizená, stadiony stojí, bezpečnost funguje, s dobrovolníky se všichni domluví. Rusko chce dokázat, že není impériem zla.
Ale?
Ale už se nemluví o tom, proč na zahajovacím zápase nebyl nikdo z Evropské unie. Rusko je nadšené, že to dokázalo. Navzdory sankcím, kterým čelí, volá: „Hurááá!“
Kolik vojáků, policajtů a námořníků se vlastně během šampionátu stará o bezpečnost?
To nikdo nezveřejnil, ale odhadem půjde o statisíce lidí. Stejně jako na nedávné olympiádě v Soči vidíte velmi málo uniforem.
Málo? Vždyť jsou všude.
Tím se jen demonstruje, že má pořadatel všechno pod kontrolou. Ovšem v ulicích je daleko víc neuniformovaných mužů. A jen v Moskvě najdete 150 tisíc různých kamer. Riziko, že dojde k excesu nebo se dokonce někdo odpálí, je minimalizováno.
Bude šampionát úspěšný?
Už byl, než začal. Hlavně pro pořadatelská města. Zatímco většina ruských měst čeká marně celá desetiletí, aby se něco opravilo, vyrostlo, vylepšilo, tak místa, kde se hraje mistrovství světa, rozkvetla. Nepočítám Moskvu a Petrohrad, ale devět zbylých vyskočilo na daleko vyšší civilizační úroveň. Postavily se krásné stadiony, nové hotely, silnice, letištní terminály. Když létáte po Rusku, nezřídka se vám stane, že vám kufr přiveze traktor s vlečkou. Všichni pasažéři si pak na hromadě musí najít ten svůj.
Změní se Rusko díky šampionátu?
Nemyslím si. Ale bez ohledu na to, kdo se stane mistrem světa, Rusové už vyhráli. Svět k nim přijel a nemusí se bát. Vidí usměvavé tváře, cítí přívětivost, a až se lidé vrátí domů, budou vyprávět, že Rusko je fajn.
Taky mám pocit, že lépe zorganizovaný šampionát jsem nezažil od Německa 2006.
A teď realita. Běžně s televizní kamerou nesmíte natáčet na Rudém náměstí, do minuty jsou u vás chlápci v černých bundách a vyvedou vás. Jako argument jim stačí jediné slovo: Apasnosť – Nebezpečnost. Zato během mistrovství můžete stát přímo u mauzolea a nikomu to nevadí. Zajdete s kamerou do Alexandrovské zahrady a nikdo vás nevyhazuje. V lidech, kteří jsou v Rusku poprvé, to nabudí dojem, že je tu všechno normální. Koupí si matrjošku, zelenou beranici, na každém rohu si dají pivo, do půlnoci skákají na Rudém náměstí, metro funguje do tří. A já se ptám: „Proč to nejde furt?“Já mohl natáčet na Rudém náměstí jen speciální vojenskou přehlídku a na 1. máje, když pionýři z celé Moskvy skládali slib.
Mimochodem, až skončí mistrovství světa, co plánujete?
Dovolenou na chalupě. U Rumburka ve Šluknovském výběžku. Celá rodina se tam sejde. Dcera Míša dorazí z Bruselu, manželka se synem Kubou z Varšavy a budeme konečně spolu. Jako každý rok. Budu štípat dříví, natírat plot... Vypnu.
Bezchybnou češtinu udržujete jak? Přece jen v cizině pracujete přes čtvrt století.
Nerozumím tomu, když Čech zapomene mluvit česky. Ještě chápu, když se mu nevybaví slovíčko, které nepoužívá. I mně se občas stane, že si vzpomenu nejdřív na polské slovo, protože rodina žije v Polsku. Ale vždycky se cítím jako Čech. Nedržím si během hymny pravou dlaň na srdci, ale jsem Čech.
Kam tím míříte?
Když slyším pokřik „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop“, jímá mě hrůza. Já nikdy neskočím, takový projev mi přijde falešný a zbytečný, protože vzniká jen v době úspěchu a v davu. Na druhou stranu, když půjdu fandit našim na stadion, klidně se obleču do národního dresu.