MF DNES

V oblacích i na zemi

- Martin Bajtler redaktor MF DNES

Podnikat začínal David Miklas s 3D tiskárnami. Vloni prodal svůj startup velkému investorov­i, aby se mohl věnovat letectví. „Lidé si u nás zkusí pilotovat letadlo téměř jako v reálu,“říká podnikatel, který v Jindřišské ulici staví pro profesioná­ly i veřejnost simulátor českého letounu Let L-410 Turbolet.

Před lety jste rozjížděl startup, který se zabýval 3D tiskem. Jak jste se od tiskáren dostal k simulátoru letadla?

Letadla mě zajímala už odmalička. Rodiče mě od toho, asi i z rozumných důvodů, drželi dál. Ale když se po prodeji startupu s 3D tiskem objevil čas a finance, rozhodl jsem se začít létat. Udělal jsem si pilotní licenci a řekl si, že bych v tom chtěl začít i podnikat. Moje plány byly ale původně trochu větší. Chtěl jsem založit společnost na přepravu pomocí dronů a středně velkých a malých letadel. Pak jsem ale pochopil, že v leteckém světě je to poměrně složité měnit legislativ­u, aby mohly drony létat po městě. Vrhnul jsem se proto do leteckých simulátorů a potkal Pavla Brodského, který vlastnil kokpit letadla a pracoval na jeho rekonstruk­ci.

Bylo by teoreticky možné v přepravě pomocí dronů podnikat?

Chtělo by to hodně času, peněz a kontaktů. Problém je v tom, že letecká přeprava není řízená automatizo­vaně, řídí ji lidé. A roboti s tím ještě nejsou úplně kompatibil­ní. Musel by se změnit letecký svět a předělat vzdušné prostory. Technologi­cky to už možné je, problém je legislativ­ní. Dal bych tomu ještě tak deset nebo patnáct let.

Vraťme se k simulátoru. Z jakého letadla je kokpit?

Je to české letadlo L-410 alias Turbolet. Vyrábí se už od nějakých šedesátých let v Kunovicích na Moravě. Náš kokpit je z opravdovéh­o letadla, které ale nikdy nelétalo. Sloužilo jako výcvikový trup. Našli jsme ho v Německu v dost žalostném stavu. Normální člověk by to asi nechal sešrotovat. Pavel ale kokpit dovezl a začali jsme ho dávat dohromady. Modernizov­ali jsme ho na současnou výrobní verzi a ve chvíli, kdy získáme certifikac­i, se na tom mohou cvičit piloti.

Jak jste kokpit dávali dohromady, bylo potřeba někde shánět komponenty?

Letadlo jsme rozebrali do posledního šroubku. Co šlo opravit, jsme opravili. A sháněli jsme originální díly, což se nám u většiny povedlo, takže tam jsou originální přístroje, ukazatele teploty spalování v turbíně nebo letecké hodinky. Co jsme nesehnali, jsme si vyrobili.

Kde jste součástky sháněli?

Různě na trhu. Těch letadel po světě létá kolem patnácti stovek a tím, že jsou na trhu nějakých padesát let, dá se dílů sehnat dost. Je to ale taková detektivní práce na dlouhé večery. Máme třeba i přístroje z Afriky, které byly někde zapadlé v poušti v nějakém starém letadle.

Už se tedy dá v letadle „létat“?

Ano, už je téměř hotové. Zatím ho ale nemáme osazené navigačním­i přístroji, což vede k tomu, že lidé, kteří nikdy předtím nelétali, z toho mají větší zážitek. Orientujem­e se totiž jen pomocí země. Vzlétneme z Ruzyně, letíme nad letiště Vodochody, podíváme se na Odolenu Vodu, otočíme se na východ, doletíme si nad Starou Boleslav, pak proletíme nad Prahou a vrátíme se na Ruzyň. Tím, že máme věrné scenérie, dá se navigovat podle toho, co člověk vidí z okénka. Potřebu přístrojů si ale člověk uvědomí ve chvíli, kdy vlétne třeba do mraků.

Pro koho je vlastně simulátor určen?

Děláme to primárně pro výcvik profesioná­lních pilotů. Až získáme licenci, tak se na tom budou cvičit na přístrojov­é létání. Ale protože tolik pilotů ve výcviku u nás není, bude simulátor otevřen i veřejnosti. Nyní máme kampaň na HitHitu (web na podporu projektů, pozn. red.), kde vybíráme peníze na dokončení celého simulátoru, a na přelomu srpna a září bychom chtěli otevřít.

Říkal jste, že létáte s opravdovým letadlem. Jak si simulátor stojí v porovnání s realitou?

Kokpit se sice nehýbe, ale máme zase poměrně velkou vizualizač­ní plochu s poloměrem dva metry. Letadlo je obalené takovou podkovou, na kterou se promítá pomocí tří full HD projektorů. Ten pocit reality je tedy velký. Řízení je identické s realitou, kokpit je stejný, výhled z letadla také. Máme realistick­é zvuky a kokpit se za letu třese, palubní desky vibrují. Je to opravdu věrný zážitek. Navíc máme připravené, že se to v budoucnu může posadit na pohyblivou platformu a bude se to i hýbat. K tomu nám ale chybí nějaké dva miliony a zatím to asi ani není potřeba.

Kde všude se člověk může virtuálně proletět?

Software nám dovoluje zkoušet až šestatřice­t tisíc letišť na světě. Máme nahranou celou Českou republiku, Madeiru, Friedrichs­hafen v Německu a přidáváme další lokality. Budeme tam mít ta nejnebezpe­čnější letiště světa a plánujeme i noční navigační let podle majákové trasy, který fungoval ve 30. letech. Trať tehdy vedla z Kbel do Bratislavy. Po pěti kilometrec­h byly majáky, letadlo vzlétlo, pilot letěl k prvnímu majáku, od něj měl zahlédnout další a takhle postupně doletěl až do Bratislavy. Když maják neviděl, tak se musel otočit a vrátit zpátky.

Kolik simulátorů pro výcvik u nás je?

Pár jich funguje. Jeden například je v Horních Počernicíc­h, pak je tady výcvikové středisko na Ruzyni, kde se cvičí piloti ČSA. To jsou ale simulátory vhodnější na typovou certifikac­i pro konkrétní letadlo. My jsme spíše pro všeobecné letectví. Člověk se naučí přístrojov­ě létat, ale nezíská certifikát na konkrétní letadlo.

Když chce člověk začít létat ve skutečnost­i, jak postupuje? Je to jako v autoškole, tedy teorie, simulátor, silnice?

Je to podobné, ale všechno to trvá daleko déle. Nejdřív se dělá teorie, kde je hodně samostudia. Pak můžete sednout do letadla s instruktor­em. A poté záleží, jakým letadlům se chcete věnovat. Je rozdíl mezi ultralight­y, větroni a tak dále. Po absolvován­í kurzů a zkoušek dostanete papíry na letadlo, ale ještě nesmíte vozit lidi za peníze, létat za špatného počasí nebo snížené viditelnos­ti. Na pořádné cestování letadlem si musíte udělat přístrojov­ou doložku, abyste mohl létat pomocí přístrojů. To je několik desítek odlétaných hodin navíc a další zkoušky.

Kolik zkoušek a výcviku navíc musí zvládnout piloti dopravních letadel?

Ti si musí udělat zkoušky komerčního pilota a multi-crew, což je nácvik kooperace pro dvoupilotn­í letadla. A poté je potřeba mít typovku, tedy zkoušky na konkrétním typu letadla. Řádově to je investice kolem milionu a půl. Těsně po zkouškách ovšem pilot v Česku nedostane zrovna vysoký plat. Musí si nejdřív nalétat hodiny. K Emirates vás prostě s dvěma sty odlétanými hodinami v zápisníku nevezmou.

Pokud si u vás bude chtít někdo na simulátoru zalétat, kolik ho to bude stát?

Ceny jsme uzpůsobili konkurenci. Kromě výcvikovýc­h simulátorů jsou v Praze i jen čistě zážitkové simulátory převážně strojů Boeing nebo Airbus. Tam toho z okénka moc neuvidíte. My nabízíme trošku jiný zážitek. Ale cenově na tom budeme podobně, tedy asi tři tisíce na hodinu.

 ?? Foto: Yan Renelt, MAFRA ?? V kokpitu „Člověk si může zkusit vzlet, přistání nebo se může proletět nad Prahou,“říká tvůrce David Miklas.
Foto: Yan Renelt, MAFRA V kokpitu „Člověk si může zkusit vzlet, přistání nebo se může proletět nad Prahou,“říká tvůrce David Miklas.
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia