Sbohem, Vietname Příběh ženy, která v 70. letech utíkala ze Saigonu
Občas se probouzí uprostřed noci. Zase slyší pláč a tiché modlitby. Jejich loď se bezmocně zmítá v rozbouřeném oceánu. Po pádu Saigonu 1975 prchaly z komunistického Vietnamu tisíce lidí. Jednou z nich byla i paní Cam Thuy Nguyen.
Pavel Zvolánek spolupracovník MF DNES v Asii
omunisté mi řekli, že musím zaplatit za zločiny tří generací naší rodiny a prokázat jim, že jsem dobrou dcerou Ho Či Mina, které mohou věřit,“vzpomíná paní Nguyen. Její příběh vydá na román. Jednou ho možná napíše, ale teď mi ho vypráví na terase hotelu v severním Vietnamu, kam přijela na dovolenou se svým americkým manželem.
Její otec s matkou sloužili v jihovietnamské armádě, otec ještě v penzi pracoval pro americkou firmu. Dědeček vlastnil rozsáhlé pozemky na severu země. Pro nový režim, který se tehdy chopil ve Vietnamu moci, nemohla mít horší původ. To, že přicházejí těžké časy, poznala její rodina hned druhý den poté, co do metropole jižního Vietnamu vjely tanky Vietkongu.
Udali je sousedi
Matka se snažila spálit všechny fotografie a dokumenty, ale když nad domem jejich sousedů zavlála vlajka severního Vietnamu, věděla, že je to marné. „Byli to agenti Vietkongu, věděli o nás všechno, sedávali jsme spolu u jednoho stolu.“
Část úspor jim zabavila armáda, o další je připravily následné opakované měnové devalvace. Se zbylými bankovkami si mohli nanejvýš vytapetovat dům. Přežívali jenom díky oblečení, které jim ještě během války posílala teta z Ameriky a které na trhu směňovali za jídlo.
„Matka strávila šest měsíců u výslechů. Osm hodin musela zapisovat všechno, co během války dělala. Pak jí poznámky sebrali a druhý den vše začalo znovu. Vyšetřovatelé porovnávali každý detail, zda něco neskrývá.“
Pokání čekalo i na mladou Nguyen. „Myslela jsem, že když mě nechali udělat přijímací zkoušky na ekonomii, tak mě taky nechají studovat. Namísto toho mi řekli, že půjdu na tři roky na venkov, a když ukážu přínos pro společnost, můžu se vrátit.“
Z náklaďáku, který ji společně s dalšími spolužáky odvezl do džungle mimo Saigon, pro každého spadla bageta a nějaká semena. Zásoby na pár dní, během kterých se mají postarat sami o sebe. Mladým studentům z města připadalo, že právě začíná velké dobrodružství. „Jeden kluk mi vzal botu a utíkal pryč, snažila jsem se ho dostihnout, ale marně. Pak jsem uslyšela výkřik. Zapadnul do půl těla do bažiny, moji botu stále držel v ruce. Nemohla jsem nic dělat. Utopil se přímo přede mnou.“
Vyděšená z toho, co právě zažila, se v noci vydala na cestu do Saigonu. Řidič, který ji zastavil, jí na rozloučenou dal jedinou radu – nevěř nikomu.
Byla sice zpátky doma, ale domov již neměla. Ve chvíli, kdy jako jedna z nejlepších složila zkoušky na univerzitu, jí úřady v Saigonu vymazaly z registrace obyvatel, neboť měla bydlet na koleji mimo město. Univerzita ji však kvůli jejímu původu odmítla zapsat, a tak se Nguyen stala člověkem, který úředně neexistoval. Bezdomovcem ve vlastní zemi.
Věděla, že ji budou hledat, a tak se skrývala na půdě ve vlastním domě, odkud mohla snadno uprchnout na sousední hřbitov.
Bylo jí tehdy osmnáct let a celý život, který si pamatovala, provázela jenom střelba, bombardování a strach.
„V roce 1968 jsme žili ve středním Vietnamu v Hue. Jeden z tamních vojáků, který měl rád moji matku, jí řekl, že sehnal místo v helikoptéře, ať vezme svoje děti a odletí do Saigonu. Následující den začala ofenziva Tet. Ten voják byl agentem Vietkongu a věděl, co se chystá. Když jsme se později vrátili, našli jsme v místech, kde jsme bydleli, pouze trosky a mrtvá těla.“
Neustálá traumata si na mladé duši začala vybírat svoji daň. Neměla už sílu, chtěla skočit z mostu a vše ukončit. „Na hladině řeky jsem uviděla tvář svojí matky, věděla jsem, že bych ji strašně zarmoutila. Nedokázala jsem to udělat.“Zbývala jediná možnost. Uprchnout ze země.
Záchrana přes moře
Těsně před pádem Saigonu bylo z Vietnamu evakuováno okolo 130 000 lidí spojených s Američany nebo jihovietnamským režimem, kteří se v rámci operace Nový život usadili většinou ve Spojených státech. V následujích dvaceti letech pak z Vietnamu odešlo okolo dvou milionů lidí, z toho asi 800 000 se pokusilo uprchnout na lodích. Přezdívalo se jim boat people.
Někteří ztroskotali ještě před vyplutím. „Matka sehnala pět tisíc dolarů pro člověka, který nám slíbil, že nás odveze. Už jsme ho nikdy neviděly, ale nemohly jsme si jít stěžovat, že jsme chtěly utéct před komunisty a on nás okradl.“
Podruhé již obě byly opatrnější, a tak se Nguyen jednoho dne konečně tísnila společně s dalšími uprchlíky v úkrytu v čínské čtvrti. Zadní Pryč ze Saigonu vchod domu ústil k řece, kde čekaly připravené kanoe.
„Položili mě na dno, usadili na mě dvě děti, zakryli nás zeleninou a vezli nás k lodi, která čekala na moři. Dětem dali prášky, aby spaly a během cesty neplakaly. Dostaly z toho průjem a já jsem celý den jen bezmocně ležela a po tváři a po šatech mi stékaly jejich výkaly.“
Na šestaosmdesát lidí tehdy čekala desetimetrová loď. Do stísněného prostoru posádka usadila na dno muže a na jejich klín pak postupně ženy, staré lidi a děti. „Řekli nám, že dostaneme jídlo a pití, ale nebyla to pravda. Vodu nabírali z moře do prázdných kanystrů od benzinu, jídlo jsme neměli žádné, to dostávala pouze rodina majitele lodi na přídi.“
Z nedostatku potravin a mořské vody ztrácela vědomí. Byla dehydratována a měla halucinace. V omezeném prostoru nepříliš stabilní lodě se nemohla hýbat. Pak selhal motor a v noci přišla bouře. V přívalech vody, hrnoucí se do lodi, zahynuli tři lidé. Kapitán nařídil shodit jejich těla do moře, aby se plavidlu ulehčilo.
„Nevěděla jsem, jestli žiju, nebo jsem již po smrti.“Vše se jí slilo v její oblíbenou královskou nachovou barvu, která je však také barvou smrti. Tělo jí sklouzlo do moře, ale nohy zůstaly zaklesnuté v lodi. Moře ji probudilo a uvědomila si, že stále žije.
Po třech dnech byla konečně při plných smyslech. Sebrala poslední zbytky sil a doplížila se až na příď, kde byly zásoby jídla. Najednou ucítila silnou ruku, která ji uchopila za její dlouhé vlasy a vyzvedla nad vodu. „Říkal jsem ti, že se nemáš hýbat,“křičel na ni brunátný obličej.
„Nikdy jsem se necítila tak ponížená jako v té chvíli, kdy mi hrozil, že mě zabije,“utírá si slzy z očí paní Nguyen.
Druhý den ráno se bouře utišila a dělníci z ropné plošiny navedli jejich loď na ostrov, kam mířili uprchlíci z Vietnamu.
Byl to indonéský ostrov Galang v souostroví Riau. Mezi léty 1979 až 1996 jím prošlo na čtvrt milionu vietnamských uprchlíků, které si zde následně přebíraly země ochotné je přijmout.
„Australané většinou chtěli celé rodiny, které mohly následně pracovat na farmách. O Američanech se říkalo, že si snaží vybírat z celé uprchlické vlny ty nejperspektivnější a ty, kteří již mají za oceánem své příbuzné,“říká paní Nguyen. „Od nás vyžadovali jediné, abychom mluvili pravdu. Když jeden asi třicetiletý muž tvrdil, že je mu teprve čtrnáct let, požádali ho, aby jim ukázal zuby. Pak ho odmítli. Nikdo nechce přijmout lidi, kteří vám lžou.“
Někteří z uprchlíků během plavby zažili doslova peklo. Podle různých odhadů zahynulo na útěku z Vietnamu 200 000 až 400 000 lidí. Chatrná plavidla nebyla vybavená na putování v rozbouřených vodách, na jejich posádky čekali thajští piráti, kteří je okrádali, muže zavraždili a ženy znásilnili.
„Viděla jsem ženy, které padly do jejich rukou, jak běhají šílené po pláži,“vzpomíná paní Nguyen.
Pomohl nůž
V úplném bezpečí se však neocitli ani ti, kteří dorazili až na Galang. Mladé dívky neunikly pozornosti indonéské policie, která dohlížela na chod uprchlického tábora. „Řekli nám, že musíme podstoupit osobní prohlídku. Stála jsem třetí v řadě a viděla jsem, jak dívky, které vstoupily do stanu přede mnou, vycházejí s pláčem. Když na mě došla řada, vybavila se mi moje babička, která mi na cestu dala malý nůž se slovy: Až ho budeš potřebovat, vzpomeneš si na něj.“
Namísto svléknutí šatů vytáhla z rukávu nůž a obrátila ho proti sobě. Policisté se zalekli. Jenom těžko by vysvětlovali, proč se někdo, kdo se právě zachránil, pokouší zabít. „Byla jsem jediná, kterou neznásilnili. Snažili se mě dostat i později, ale dávala jsem si pozor. Přes den jsem spala na pláži v hamace a v noci byla na stráži.“
V roce 1996 byl celý uprchlický tábor uzavřen, poslední z jeho obyvatel se již do Ameriky nedostali a proti jejich vůli je odvezlo indonéské námořnictvo. „Někteří z nich se oběsili na stromě u baráku, ve kterém jsem předtím bydlela,“vzpomíná paní Nguyen.
Svůj dluh vůči Americe dávno ona i její rodina splatili. Dvaatřicet let pracovala jako ředitelka IT managementu, její sestra dosáhla významného postavení v Boeingu. Teď by paní Nguyen ještě chtěla na Galang přivézt své děti a ukázat jim místo, kde poprvé dosáhla svobody. Doufá, že by se mohla zbavit nočních můr a konečně zapomenout.