Pomáhejme jen lidem v nouzi

V sociální oblasti je třeba přestat zbytečně utrácet a raději začít peníze investovat. Do lidí, kteří si opravdu zaslouží další šanci. První krok správným směrem už udělala ministryně práce a sociálních věcí Jaroslava Němcová.

Nový zákon o dávkách a doplatku na bydlení je krok správným směrem. Má však jednu zásadní vadu: že nepřišel dříve. Není to však vinou bývalé ministryně práce a sociálních věcí Jaroslavy Němcové, ale všech předchozích vlád. Podobně koncipovaný zákon zde totiž chybí už mnoho let. Němcová vypracovala návrh, který jasně rozlišuje mezi potřebnými a těmi, kteří sociální systém zneužívají. Kdo to je? Každý, kdo si ze sociálního systému udělal svůj byznys nebo kdo jej vnímá jako doživotní dědičný pašalík. Parazitují tak na všech a zároveň okrádají ty potřebné.

Lidé, kteří do sociálního systému přispívají, si opravdu nezaslouží, aby z nich někdo dělal hlupáky. Jenže to se, bohužel, děje. Dnešní systém je nastavený tak, že je schopen utratit prakticky jakoukoli částku, aniž by se nějakým podstatným způsobem zvýšila kvalita života těch, pro které byl původně určen. Zato se výrazně zvýšily zisky obchodníků s chudobou.

Občané to vidí, a proto dnes většina naší společnosti vnímá sousloví sociální dávka skoro jako sprosté slovo. A bývalá ministryně konkrétními čísly dokázala, že jde o vnímání oprávněné. Může to potvrdit v podstatě každý úředník z městského úřadu, který se problematikou zabývá nejen v kanceláři, ale i v terénu. Pokud do systému, který vytváří nespravedlnost, budeme pouze mechanicky nalévat více peněz, pak dosáhneme jen vyšší míry nespravedlnosti.

A co dělali všichni politici, kteří do nejpostiženějších oblastí přijeli v posledních dvaceti letech, když vystoupili ze svých limuzín? Rozdali pár úsměvů, vyfotili se a... slíbili lidem více peněz.

Říkám-li, že dnešní systém dokáže utratit jakékoliv množství finančních prostředků bez většího pozitivního efektu, pak slovo „utratit“používám záměrně. My opravdu většinou pouze utrácíme. Stát by však nikdy neměl utrácet, ale vždy jen investovat. Rozdíl ve významu slov je jasný. Utracené jsou ty peníze, které se nikdy nevrátí, zatímco správně investované se nám vrátí několikanásobně.

A takto se musíme dívat na všechny státní výdaje. Investujeme do armády? Musí se zvýšit bojeschopnost. Investujeme do školství? Musí se zvýšit úroveň vzdělání. Proč bychom tedy měli investovat do sociálního bydlení a sociálních služeb obecně? Získáme tím něco, nebo je to projev milosrdenství?

Nejprve je třeba si říci, že stát se nesmí řídit city a pocity, ale jen zdravým rozumem, protože jen racionální uvažování minimalizuje riziko chyb. Zároveň platí, že stát by měl rozhodovat v zájmu většiny občanů. Na první pohled se zdá, že sociální politika do tohoto vzorce nezapadá, protože většina občanů ani nepobírá sociální dávky, ani nebydlí v sociálních bytech. Takový pohled je však klamný. Dobrá sociální politika je v zájmu drtivé většiny.

Musíme podporovat každého jednotlivce, aby využil co možná nejvíce svých schopností, a zároveň musíme nastavit takové podmínky, aby jeho úsilí o dosažení co nejvyššího osobního prospěchu bylo užitečné také pro společnost. To je jediná cesta k prosperitě země, při zachování co nejvyšší možné svobody. A svoboda a prosperita jsou v zájmu všech našich občanů a politiků (i politik je občanem). Dnes si musíme přiznat, že v nastavení uvedeného pravidla máme, bohužel, poměrně velké rezervy. A ty se sociální politikou velmi úzce souvisí.

Všichni dobře vědí (alespoň ti zkušenější), že ne každému se podaří najít svoji cestu hned napoprvé. Dokonce je spíše pravidlem, že všichni potřebujeme víc pokusů. Něco nevyjde, tak to zkoušíme znovu a jinak. To je hnacím motorem každého jedince i společnosti. Někdy se to však člověku nepodaří ani na několik pokusů a on nemá sílu zvládnout svoji situaci sám. V takový okamžik máme pár dobrých důvodů pomoci mu postavit se zpátky na vlastní nohy. Nikdy nemůžeme vědět, zda dotyčný nebude v budoucnu prospěšný nám všem. Nikdo z nás také nemůže vědět, zda pomoc ostatních nebude také potřebovat. Každému se může přestat dařit, může skončit v nemocnici. A všichni jednou zestárneme.

Tedy nejen empatie a sociální cítění, ale také pragmatické uvažování, zkušenosti a dokonce i jistá míra egoismu nám říkají, že pomoc bližnímu v nouzi je správné. Musí však být splněna zásadní podmínka: bližní musí být opravdu v nouzi. A u této podmínky bych se rád zastavil.

Jen růst výdajů nepomůže

Za bližního jistě nikdo soudný nemůže považovat majitele nemovitosti, který pronajímá lidem byty, pokoje, či dokonce jen postele v dezolátním stavu za mnohonásobky v místě běžného tržního nájemného. Přesto takoví lidé z našeho sociálního systému čerpají ohromné dávky. Za bližního v nouzi také nemůže být považován člověk, který se cíleně vyhýbá práci a kumulováním dávek dosahuje nespravedlivě vysokých a navíc často celoživotních příjmů.

Zvláštní kapitolu tvoří společnosti, které hledáním skulin v našem právním řádu umožňují těmto dvěma skupinám chovat se tak, jak se dnes chovají. To, že jsou tyto společnosti za svoji činnost proti státu ještě samy státem financovány, už jen dokresluje neúnosnost současné situace. To se nedá napravit jenom zvyšováním výdajů, ale celkovou reformou sociálního systému. Prvním krokem je přiznat si, že dnešní stav je neudržitelný, a otevřeně popsat největší chyby.

Dále bude nutné vytvořit a průběžně aktualizovat cenové mapy nájmů v jednotlivých lokalitách a svázat s nimi ceny za poskytování sociálního bydlení. Bude také nutné vytvořit adekvátní kontrolní mechanismy ohledně hygienických a bezpečnostních standardů. Nejdříve však musíme tyto standardy pořádně definovat. A zde leží další problém.

Opravdu platí, že zdroje jsou, ale omezené. Skutečně nemáme neomezené množství peněz. A proto si budeme muset říct, že jinou míru komfortu poskytneme notorickému neplatiči nájmu, který odmítá pracovat a páchá přestupky, a jinou matce dvou dětí, která se shodou nešťastných okolností dostala právě teď do tíživé situace.

Kdybychom oběma těmto lidem poskytli stejnou kvalitu bydlení, bylo by to neefektivní a nemotivační, ale zejména nemorální a nespravedlivé. V tomto duchu budeme muset nastavit i metodiku posuzování nároků jednotlivých žadatelů. A také reformovat celý sociální systém.

Musí se také převést co největší kompetence na města a obce, protože právě ony znají místní poměry nejlépe a zároveň jsou současným nevyhovujícím stavem nejvíce zasaženy. Teď jsou často bezmocné. Přitom velmi dobře vědí, jak problémy řešit.

Pouhé kontroly, nařízení a represe však k dobrému výsledku nepovedou. Vše musí být doplněno možností měst a obcí vytvořit si nástroje pro získání vlastního bytového fondu. Nejde totiž jen o tzv. sociální byty, ale také o byty, které se dají použít jako motivační při aktivním působení na trhu práce. Obce totiž poptávají lékaře a učitele a služební byt by učinil nabídku atraktivnější.

Cesta k nápravě současného stavu bude složitá a nový ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál to nebude mít jednoduché. Ministryně Němcová udělala první krok správným směrem. A my z regionů, kteří se s tím potýkáme, se na tom hodláme podílet. Reforma sociálního systému musí mít jediný účel – pomoci těm, kteří pomoc opravdu potřebují, třeba matkám samoživitelkám, lidem osamělým či zdravotně handicapovaným, a co nejvíce znepříjemnit život těm, kteří pomoc zneužívají.

O návrhu ministerstva práce se dá diskutovat, ale jeho celkový charakter je zdravý. Proto jej podporuji. Myslím, že je načase, abychom v sociální oblasti přestali utrácet a začali investovat.