Kovářova kobyla chodí bosa
Právnička Daniela Kovářová v textu Turecké genderové nebezpečí varuje před hrozbou zvanou Istanbulská úmluva. Líčí přicházející apokalypsu, ne nepodobnou té, kterou popisovala spisovatelka Věra Nosková na semináři Šance normálního muže ve věku politické korektnosti: „Zejména v centrech měst by vypukly tzv. ohnivé bouře, praskala by plynová a vodovodní potrubí.“Jak je možné, že exministryně spravedlnosti spojuje konec světa se smlouvou Rady Evropy o potírání a prevenci násilí na ženách, včetně domácího násilí?
Kovářová míchá koktejl, který je nám posledních pár let pravidelně servírován a stydět by se za něj nemusel Tomio Okamura či Václav Klaus ml. Sestává z ingrediencí majících „blahodárný“vliv na první signální nervovou soustavu: zlý Brusel, zhoubné neziskovky, cenzurovaný slabikář, krize mužů či konec sexu.
Když však říká: „Istanbulská úmluva o potírání násilí na ženách má ambici změnit svět, který známe“, má pravdu. Úmluva má skutečně ambici změnit stav, kdy je symbolické násilí a fyzické násilí uplatňované na ženy chápané jako přirozené či tradiční.
Svět, ve kterém v Česku žijeme, totiž charakterizují data o domácím a sexuálním násilí, která lze vyjádřit následovně: ženy tvoří 95 procent obětí domácího a genderově podmíněného násilí, fyzické nebo sexuální násilí zažilo 32 procent žen. V Česku se s oblibou koncept genderu prezentuje jako snaha zastřít rozdíly mezi muži a ženami a zároveň zvýhodňovat ženy na úkor mužů. První tvrzení si protiřečí s druhým, ale to už tu často nikdo nevysvětluje.
U nás mnoho mentální energie věnujeme na zdůrazňování a i fabulování rozdílností mezi muži a ženami. Z toho, co se tiskne v „pop-mainstreamu“, mám někdy pocit, že jako muž mám blíže k samci šimpanze než k člověku-ženě. Přínos pojmu gender spočívá v možnosti vést o problémech odvozených od mužství a ženství konstruktivní debatu. To znamená nestavět na paušalizaci (všichni muži jsou takoví a všechny ženy zase takové), nehodnotit jednu skupinu výše než druhou, nezabřednout v předsudcích o „přirozenosti“rolí ani nezobecňovat prožitky z peripetií našich osobních životů v tvrzení o typickém chování mužů či žen.
Za posledních sto let se život žen v našem kulturním okruhu dramaticky proměnil více než životy mužů. Americký sociolog Michael S. Kimmel proměnu popisuje na rovině identity, práce, rodiny a intimity. Dle Kimmela ženy zaprvé učinily svůj gender viditelným, otevřely genderovou otázku jako jeden ze základních aspektů své identity. Zadruhé se výrazně vrátily na trh práce. Zatřetí se proměnil rodinný život, protože namísto výběru rodina versus kariéra se dnes ženy snaží sladit obojí dohromady. Začtvrté se proměnila ženská sexualita. I ženy si chtějí sex užít a nebojí se na tom trvat.
Dnešní feminismus ve vyspělé Evropě již nemá za cíl radikální proměnu společnosti. Jeho cílem je především, aby ti, kteří se považují za realisty a odmítají „sociální inženýrství“, paradoxně neodmítali realitu proměny ženské identity.
Ratifikace Istanbulské úmluvy by mohla či měla být roznětkou širšího ženského vzdoru. Vždyť jejím tématem je násilí. Symbolické či fyzické násilí, které je součástí žité zkušenosti českých žen. Z mého pohledu největší přínos (z pohledu Daniely Kovářové největší hrozba) úmluvy spočívá v jasné řeči – násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.
Dále násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřazenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji. Istanbulská úmluva chce rovněž zajistit rovnoprávnost mezi muži a ženami, což de iure představuje klíčový element prevence násilí vůči ženám.
Úmluva pojmenovává příčiny genderově podmíněného násilí. Říká, že vnímání maskulinity jako něčeho hodnotnějšího, než je feminita, vede k větší toleranci násilí na ženách. Pokud bychom ratifikací Istanbulské úmluvy uznali, že genderová nerovnost zapříčiňuje násilí na ženách, pak by se náš stát musel začít daleko seriózněji zabývat i dalšími příčinami genderové nerovnosti, jež nemají povahu fyzického násilí. Například nerovným odměňováním za stejnou práci či práci stejné hodnoty. Nebo skleněným stropem bránícím ženám v postupu do rozhodovacích funkcí. Pasivitu v řešení, či dokonce zpochybňování těchto problémů bude možné po ratifikaci Istanbulské úmluvy vykládat též jako udržování kultury násilí.
Ratifikace úmluvy je deklarací politické vůle, která sice není postačující, ale je nutná ke skutečnému řešení jednotlivých problémů. A to v českém prostředí není málo, jak dokládá text exministryně spravedlnosti.