Summit plný jinotajů
Moc evropských elit je to jediné, co je samé doopravdy zajímá. A jsou zvyklé, že trvá dlouho, než se obyčejní lidé začnou bouřit. Pod tlakem však i ony mohou dělat, co je správné.
Při tomto zasedání Evropské rady se rodí odpovědnější a solidárnější Evropa. Itálie již není sama.“
Takto shrnul výsledky pátečního summitu EU nový italský premiér Giuseppe Conte. Buďto je tak nezkušený, že věří každému slovu, anebo velmi rychle převzal nadsazený a zároveň nepřesný slovník evropských politických vůdců. Také toto jejich setkání bylo pravou studnicí jinotajů.
Všechno jenom dobrovolně
Podle usnesení Evropské rady mají v některých státech severní Afriky vzniknout regionální centra, kam budou dopraveni migranti, kteří budou vyloveni ze Středozemního moře. V některých evropských zemích budou založeny tábory pro přistěhovalce, kteří překonají Středozemní moře. A některé členské země EU přijmou migranty, kteří v Evropě dostanou politický azyl.
Většina komentátorů ví, že v EU jsou usnesení a jejich uskutečnění dvě velmi rozdílné věci. A proto okamžitě padla otázka, kdo jsou „některé státy“. Odpověď je zneklidňující. Účast na uskutečňování přijatého komuniké je prý dobrovolná. A to Emmanuel Macron hrozil ještě týden před summitem tresty pro středoevropské neposluchy.
Dobrovolně může znamenat všechno možné. V první řadě zákulisní vydírání a uplácení politiků a zemí, jako je třeba Albánie, severní Makedonie anebo Alžírsko, aby se „dobrovolně“staly členy skupiny „některých“států. A vůbec není vyloučeno, že „dobrovolnost“budou chtít vynutit i od nás. A již slyším chlácholivé věty některých českých politiků jako: „Když je to dobrovolné, tak to je něco jiného – a my proto uděláme humanitární gesto.“Většina politiků je stejná jako většina občanů, totiž prodejná. A proto buďme ostražití, i pokud jde o příznaky „dobrovolnosti“naší vlastní vlády.
Co vyslovili a co vlastně mínili
Když mluví politici, vyplatí se vědět, že velmi často něco vysloví – a záměrně nebo mimovolně tím něco zcela jiného říkají. Dobrý příklad je prohlášení francouzského prezidenta Macrona. Ten pochválil výsledky summitu jako vpravdě evropské řešení a dodal, že „národní řešení stejně nic nepřinesou“. Francouzský prezident je absolvent jedné z elitních vysokých škol své země, a tak bych očekával odpovídající intelektuální úroveň. Zdá se mi ale, že buď nepochopil, anebo záměrně popírá to, že k názorovému posunu Evropské rady došlo právě pouze díky národním iniciativám.
Jedině díky odporu národů střední Evropy proti přijímání migrantů a toho, že důsledky jejich odporu byly v rozporu se zájmem Italů nepřijímat migranty, začala notorická nečinná politická kasta dělat to, co je správné. Skuteční státníci rychle rozpoznají podstatu výzvy a zvolí účelnou a účinnou odpověď. Takových je ale v Evropě pomálu.
Řekl bych, že Macron záměrně použil nepřesnou formulaci, protože nás má za hlupáčky, kteří politickým vůdcům věří každé slovo. Pak ovšem přeceňuje věrohodnost politiků a podceňuje zdravý selský rozum.
Politické a mediální elity byly dosud zvyklé na to, že to většinou velmi dlouho trvá, než se obyčejní lidé začnou bouřit. A v případě velmi hrozivého vývoje eurozóny k opravdové vzpouře mlčící většiny nedošlo doposud. Ohrožení spojené s invazí nesourodých a nepřizpůsobivých cizinců se v posledních letech stalo součástí všedního dne drtivé většiny obyčejných lidí. A to zapůsobilo.
V polovině srpna 2015 jsem napsal: „Je pouze otázkou času, kdy budou západní vlády nuceny na migraci reagovat podle vzoru pevnost Evropa. Hranice sice nemohou být nikdy úplně vodotěsné, ale přístup do evropských zemí bude – i za pomoci nevybíravých opatření – do té míry ztížen, že se migrační vlna obrátí do těch míst, kde sice není tak útulno, ale která jsou snáze dosažitelná. Čím dříve se to stane, tím větší šanci mají Evropané udržet si svůj způsob života.“
Konec svévolné nečinnosti
Většina evropských vlád hledala do poslední chvíle důvody pro to, nedělat proti civilizačnímu ohrožení kontinentu nic. Ztělesněním této svévolné nečinnosti je kancléřka Angela Merkelová. Až bezprostřední ohrožení její vlastní mocenské pozice vedlo k tomu, že ona a ostatní vůdci EU změnili svůj přístup. S tříletým zpožděním vysílají přistěhovalcům jasné sdělení: Nikam se nechystejte, protože proti vám opevňujeme evropský kontinent.
Pozdě a nedobrovolně se političtí vůdci Evropy dopracovali k poznání, že proti migrační vlně pomůže pouze pevnost Evropa. Musely se vyměnit vlády, protestní strany musely vzniknout, posílit a prosadit se ve volbách proti sveřepému odporu etablovaných stran a mainstreamových médií. Evropské elity začínají dělat to, co je správné, ale jen proto, že už jim nic jiného nezbývá. Jejich moc je bezprostředně ohrožena. A jejich moc je to jediné, co je opravdu zajímá.
Najednou chápou tak elementární souvislosti, jako to, že pouze hranice zabezpečené navenek umožňují bezhraniční soužití uvnitř spolku. A se zřejmou nechutí respektují i samozřejmý fakt, že EU, které oni vládnou podle svého gusta, sice občany sjednocuje, ale jenom v odporu proti ní samé.
V Evropské unii jsou usnesení a jejich uskutečnění dvě velmi rozdílné věci.