Když jsme hráli v Guatemale, bouchla sopka
Jen těžko uvěřitelné turné má za sebou František Štorm: typograf, malíř, znalec Indie, experimentátor a nejuctívanější persona českého metalu.
Se svojí skupinou Master’s Hammer František Štorm v červnu koncertoval na tuctu většinou exotických míst od Spojených států po Chile. A teď se zcela vážnou tváří říká: „Žádám grant na šíření češtiny plus vládní letadlo!“
Když jsem sledoval fotky z vašeho jarního turné, napadalo mě jediné slovo: Neuvěřitelné!
Proč? Vždyť to bylo jenom dvanáct koncertů, vlastně prkotina.
No jo, ale pokryli jste pětinu planety. To bylo Mexiko, Kostarika, Kolumbie, Ekvádor, Chile... A tak dále.
Ano, pravda, pokryli jsme toho hodně. Během sedmnácti dnů třicet dva tisíc nalítaných kilometrů. Koncerty v devíti zemích světa.
Vystřelil byste na mě jeden první a zásadní dojem z té cesty?
Živelné publikum v Latinské Americe. Oni jsou, jak bych to řekl slušně, skoro zvířata. Pološílení fanatici, co vám ze samého nadšení utrhnou kabel z mikrofonu. Anebo přestaví na pódiu odposlechy, takže nic neslyšíte – povaha těch fanoušků, to pro mě byla nová a naprosto zásadní energie.
Začali jste ale o něco severněji, ne? V Baltimoru, což jsou Spojené státy.
Hned na druhý den tam přišly přívalové deště – brzy byly v Baltimoru záplavy. A když jsme o pár dnů později opouštěli Guatemalu, vybouchl nám na rozloučenou vulkán Fuego, což znamenalo desítky mrtvých a několik vesnic pokryl popel.
Čili kam jste přijeli, tam nastala přírodní pohroma?
Já za to nemůžu, co se tak díváte? Žádným okultním praktikám jsem se nevěnoval.
Jste si jistý?
Naprosto. Mě kromě koncertů zajímalo jen to, jestli tam mají dobré jídlo, pití, případně nějakou rozumnou medicínu.
Tím myslíte jakou?
Fanoušci nám do šatny nosívali marihuanu, nic jiného. Což je dobře, protože jiná medicína toho typu vyžaduje zvláštní naladění, koncentraci, a já si nemůžu dát dejme tomu ayahuascu, když jsem na turné s kapelou, to nejde. Kvůli ayahuasce tam pojedu jindy.
Je pro české muzikanty těžké uspořádat turné na druhém konci planety – mezi kaktusy a banánovníky?
Pro kapelu typu Master’s Hammer ani ne, protože dneska se na světě koná spousta metalových festivalů, kde obvykle vystupuje nějaká hvězda typu Behemoth nebo Venom a vedle nich i obskurnější, spíše undergroundové kapely.
Vy jste dejme tomu v Latinské Americe spíš underground, anebo hvězdy?
Jak ve které zemi. Třeba v kolumbijské Bogotě, kde jsme hráli na velkém pódiu dlouhý samostatný koncert bez předkapel, byli lidi skvělí, oddaní, měli naše staré kazety, cédéčka, dlouhá léta už naši muziku znali – když jsem slezl z pódia, natlačila se na mě stovka lidí, všichni se chtěli fotit, prskali na mě, já chytil nějakej virus...
Vidím, že smrkáte. Čili pro Kolumbijce jste z nějakého důvodu kultovní kapela?
Oni to tvrdí a my bychom tomu rádi věřili, ale mezi námi – podle mě třeba zrovna dnes večer hraje v Bogotě nějaká blackmetalová kapela dejme tomu z Rakouska a titíž lidé jí tvrdí to samé, co před pár týdny nám: „Jste jediní, jste nejlepší, jste kult.“
Zpívají tamní fanoušci aspoň trochu česky?
Často a dost. Třeba v Mexiku jsem naprosto zřetelně viděl, jak řvou první dvě řady s námi, ať už „Vracejte konve na místo“nebo „Jámu pekel“, a to nejen refrény, ale i sloky. Je to tak, že my, Master’s Hammer, šíříme češtinu po světě. A teď mě dobře poslouchejte: Zasloužili bychom si na to od ministerstva kultury grant, protože úspěšně propagujeme náš jazyk mezi jinými národy.
Nic většího než grant nežádáte?
Ještě vládní letadlo, abychom nemuseli pořád jako idioti čekat v odbavovacích halách.
Já bych vám to přál, ale...
... ale co? Na vládní letadla se v pražských hangárech práší. Starý a nemocný Miloš Zeman nikam nelítá, protože ho nikam nezvou, ale nás, nás zvou všude – tak proč bychom to jeho letadlo nemohli využít?!
Mimochodem, vaši latinskoameričtí fanoušci rozumějí tomu, co zpíváte?
Na to oni kašlou, prostě Jáma pekel je Džama pekel a Vracejte konve na místo je nějaké zaklínadlo kryptošamanskou řečí. Zpívají to podobně formálně, jako bych já zpíval španělsky, i když já se pěti lekcemi prokousal, abych se na šňůře trochu domluvil. Tohle je silné pozitivum náročného turné – všichni aktéři se tam spoustu věcí naučí.
A co další pozitiva, třeba finance?
S financemi se zatím neví – manažer má s vyúčtováním naší americké cesty starosti, protože jsme během ní měli i dost bizarní, bohužel nepublikovatelné náklady... My to od začátku brali spíš jako pekelnej výlet, na kterém se snad dočkáme odezvy od fanoušků, nějakých nových zážitků a z toho vyplývající inspirace, což jsme všechno dostali.
Přišlo někde málo lidí?
Před prvním mexickým koncertem v Guadalajaře se promotér na všechno vykašlal a dorazilo jich jen padesát.
Tak to jste měli bezvadný start!
Úplný začátek byl přece v tom Baltimoru, kde přišlo lidí dvanáct set – tam s námi hráli norští Satyricon.
Zahráli jste si někde před kapelou, kterou máte konkrétně vy upřímně rád?
Víte co? Já tuhle muziku, metal, skoro vůbec neposlouchám. Radši si pustím něco mnohem klidnějšího.
Co třeba včera?
Včera The Legendary Pink Dots... Metal je pro mě jedním z vyjadřovacích prostředků, které jsem snad ovládl; a těší mě, že jsem se s ním podíval i do světa, ale vůbec mi nevadí, že se v příštích měsících budu zabývat spíš něčím jiným; například malováním obrázků na chalupě.
Co bylo na americkém turné nejhorší?
Opravdu ty desítky hodin promarněných na letištích. Čest a sláva patří letišti v Guatemale, kde nám zpříjemňovala čekání na odbavení kapela deseti hráčů na dřevěné marimby. Právě v Guatemale byla ale fronta paradoxně nejkratší.
Jaké jste mívali zázemí?
Různé. Když jsme přeletěli tři tisíce kilometrů z Ekvádoru do Santiaga de Chile, čekal nás tam v šatně špinavej záchod bez prkýnka a vůbec nic nefugovalo... Zato například nahoře v Salvadoru jsme měli nádherný hotel, vlastně takovou vilu s bazénem na zahradě, kde se i jedlo, hlavně čerstvé ryby, a já degustoval tamní vynikající červená vína, protože latinskoamerická piva zásadně nepiju.
Corona osvěží, ne?
Vůbec. V žádným případě. Hnus. Když už, tak michelada – smíchat to se solí, limetkou, tabaskem, klidně i s rajčatovou šťávou, a ano, tohle vás pak celkem osvěží, ale jinak je tamní pivo nepitelné, takže jsem ochutnával víno a v Brazílii výbornou caipirinhu.
Co jste viděli kromě letišť, klubů a hotelů?
Ještě interiéry dodávek... Když jsem ale potřeboval nový kartáček na zuby, poslal jsem pro něj manažera, protože člověk si holt musí vybrat. Buď jede na dovolenou, nebo za prací. A my jeli za prací. Až tam pojedu příště, protože do Mexika nebo do Kostariky vyrazím určitě, kapelu nechám doma.
Něco nemuzikantského jste přece vidět museli!
V New Yorku pár výstav, v Kostarice přírodní rezervaci s vodopády a v Santiagu de Chile jsem zašel do zajímavého muzea předkolumbovského umění, kde byly například artefakty k šamanským obřadům – dva tisíce let stará špachtle, kterou si strčíte do krku, pozvracíte se, načež šňupete halucinogenní prášek přírodního původu z vyřezávané mističky... To jo, to se mi líbilo. Na rozdíl třeba od počasí, které nás tam dole v Jižní Americe překvapilo.
Ona tam vlastně byla v červnu zima, že jo?
Kosa. Půlka kapely chrchlala, protože v noci teplota klesla na osm stupňů a v hotelech chybělo topení – zvlášť pro mě, pro zpěváka, nic moc situace.
A váš celkový dojem je tedy jaký?
Rozhodně dobrý, protože mi tahle cesta dala nové zkušenosti, a zkušenosti nemají být jenom pozitivní, i ty špatné bývají důležité. Já mám například v docela nedávné písni Estetika ďábla poukaz na to, že mizerie může být nádherná, protože z utrpení vzniká energie, kterou si snadno můžeme přetransformovat do inspirace, což často dělám.
Já tu skladbu znám: „Líbí se mi příběhy lidu / které k nám hovoří z formaldehydu...“
Jo. „Anomálie, vodnaté hlavy / následky hříchů a špatné stravy...“
Krása. Kdyby vám někdo nabídl, že můžete vyrazit na podobné turné znovu, pošlete ho do háje?
Nepošlu. Jen zvednu cenu, protože naše kapela teď hraje jako soubor robotů – my hráváme málokdy, a za dva týdny v Americe jsme se secvičili líp než za roky ve zkušebně, tyhle koncerty nám daly dril... Ale bavíme se teoreticky. Teď chci mít klidně roční pauzu na skládání nové muziky, na psaní textů, malování a taky na práci, která mě živí, což je typografie. Hodně už se těším na podzim, kdy někam zmizím. Protože já se na pódiích cítím docela dobře, ale ještě mnohem líp se cítím, když lidem zmizím z očí.
Do Indie?
Třeba. Často. Ale to je jedno. Jednoduše někam, kde si v klidu tvořím.