Kolo Favorit, legenda ze zoufalství

Není legenda jako legenda. Některé věci si připomínáme zaslouženě pro jejich výjimečnost. Jiné se staly legendárními z naprostého zoufalství. Ten druhý případ je v Česku častější. Názorně je to vidět na slavném kole Favorit. To je legenda dokonce taková, že teď má speciální velkou výstavu v Národním technickém muzeu. Takové pocty se jen tak nějaké věci nedostane.

Pěkná, důkladná, mile nostalgická expozice. Pamětník se tam úplně rozněžní. Po tomhle kole totiž kdysi toužili úplně všichni kluci v téhle zemi. Kolo sen.

Ale taky kolo, které bylo z dnešního pohledu – tedy z pohledu normální tržní ekonomiky a svobodného trhu – strašlivý šmejd a aušus. „Zlaté české ručičky“při jeho výrobě zmrvily, na co sáhly. To už vám na té výstavě neřeknou.

Řeknu vám to já. O favoritu totiž něco vím.

Snil jsem o něm, kam moje paměť sahá. Jako všichni. Vlastně jsem ani příliš nevěřil, že ho někdy budu doopravdy mít. Sehnat favorita bylo téměř nemožné, to věděl každý.

A já ho nakonec měl. Dostal jsem ho v pětaosmdesátém od táty za postup na gymnázium. Nevím a nechci vědět, co všechno musel táta podstoupit a kde a jak se musel ponížit, aby to kolo sehnal. Předčilo i moje nejtajnější fantazie. Krásný stříbrný favorit, polozávodní a na galuskách! Na galuskách! Absolutně nesehnatelná vzácnost.

Akorát tedy neměl sedlo. Na to se čekalo další dva měsíce.

Jezdil jsem na něm pak maniakálně. I školu jsem kvůli němu zanedbával. Nasednout a jet. Sto kilometrů je na favoritu mžik.

To kolo jsem miloval. Pročež jsem mu, pokud šlo o kvalitu, leccos odpustil. A odpouštět opravdu bylo co.

Třeba dvojpřevodník šmajdal už z výroby. Řetěz dělal „drrrk, drrrk“o přesmykač. Řešil jsem to podložkami, ale nikdy to nebylo ono.

Přehazovačka nešla seřídit, příslušné šroubky nedržely polohu. Bylo třeba ustřihnout brčko ve správné délce a na šroubek ho navléknout.

Brzdové špalíky byly z prachmizerné gumy – byly v ní nějaké kamínky. Skřípalo to a „žralo“to ráfky, krásné hliníkové závodní ráfky.

No, krásné... ten hliník byl bláto. Ráfky praskaly a niple výpletu se klubaly skrz.

Jednou praskla miska ložiska středu. To je masivní kus oceli, přesto se rozloupl jako ořech papírák. Jít a koupit novou misku? Hahaha! I na takovou drobnost se v podnikové prodejně Favorit na pražském náměstí Gorkého čekalo měsíce.

Párkrát praskl klínek, co držel kliku. Ten se sháněl podobně těžko jako, jako... jako tehdy úplně cokoli.

A pak se mě to kolo pokusilo zabít. Za jízdy prasklo táhlo „rychloupínáku“předního kola. To znamená pád přes řídítka. Být to v prudkém sjezdu, byl bych mrtvý.

Po pár letech intenzivního ježdění se na tom kole rozpadalo skoro všechno. Takže bylo asi milosrdné, když jsem s ním v devadesátém roce narazil do volhy a zničil ho.

Mezitím cyklisté, nespokojení s kvalitou svých kol, povstali a svrhli režim. Čímž se jim otevřel nový svět. Třeba já jsem si v půlce devadesátých let koupil horské kolo od jedné severočeské firmy. Jezdím na něm dodnes. Nepokazilo se na něm nikdy nic.

Vida. Takže vzpomínka na „legendární“favorit, který se proslavil výhradně tím, že nebyl k dostání, přece přináší ponaučení. Stačilo pouhých pár let tržního kapitalismu, aby Češi ukázali, že kvalitní věci umějí. A aby výrobci pochopili podstatnou věc: když se zákazník na jejich výrobku zabije, víckrát si nic nekoupí.