Proč pořád brbláme na školství

Občas, když si přečtu glosu Bohumila Kartouse z EDUin, musím se usmívat. Po 15 letech v systému českého školství už to beru s nadhledem. Teď však, co v MF DNES 30. června vystavil slovní hodnocení českému školství, si myslím, že za chvíli přijde s tím, že je na čase spáchat harakiri.

Vše je špatně. Učitelé jsou staří, špatně učí za almužnu, inkluze špatně provedená, Klause ml. vystřelit na Měsíc, maturity špatně, přijímačky jakbysmet. Řítíme se do záhuby, není návratu. Asi každý žijeme v jiném světě a vidíme věci jinak. Uznávám, že škola, ve které pracuji já, asi nebude ta z nejhorších jak po materiální, tak personální stránce, takže to vidím prizmatem svého velmi dobrého ústavu. Ale Kartous to vždy podá tak, jako by se jeho slova týkala úplně všech škol, všech učitelů, všech žáků a všech rodičů. Přitom jen základních škol je v Česku několik tisíc. Co taková vyjádření udělají s neznalým čtenářem, který má své dítko ve škole? Propadne panice? Nebo bude mít jen špatnou náladu? Až bude mluvit s učitelkou svého dítěte, bude mu naskakovat v hlavě myšlenka, že stojí před člověkem, který pracuje pro zhroucený a nesmyslný systém?

A jak mi Kartous vysvětlí, kde se berou ty šikovné hlavy, ze kterých se stávají lékaři, právníci, učitelé, inženýři? To spadli z Marsu? Jak je možné, že naše ekonomika s lidmi, kteří prošli tak příšerným systémem, už není na dně? Mám jiné vysvětlení. Tento pán si krmí vděčné publikum, protože náš národ je znám svým věčným brbláním na všechno a na všechny. Uznávám, že české školství není žádá selanka, ale tak moc černé brýle by si pan Kartous mohl odpustit. Trochu individuálnější přístup by neuškodil. Pytel, do kterého nás všechny hází, přece není tak velký. — Zuzana Růžičková, učitelka, blogerka