Proč je důležité, aby byli Chorvati mistry světa
Čím méně se na něco těšíte, tím lépe to dopadne. A naopak. Když se do něčeho pouštíte s přílišným očekáváním, skončí to v lepším případě katastrofou. Zkrátka je vždy lepší počítat s nejhoršími variantami, aby mohl být člověk nakonec mile překvapen hladkým průběhem událostí.
Začíná mi dovolená, což je samo o sobě dost pozitivní věc. Malá nevýhoda je, že se chystáme do Chorvatska. Do romantické rybářské vesničky, kde ve stínu letitých pinií azurová voda Jaderského moře omývá pláže z bílých oblázků a vzduch voní po rozmarýnu, fenyklu a pryskyřici. Že to nezní špatně? To rozhodně ne, je to tam tak skvělé, že slova nestačí. Onou nevýhodou je, že je to krutě daleko a že se tam nějak musíme dostat. A těch tisíc dvě stě kilometrů za volantem je čím dál horších nejen kvůli spoustě uzavírek a omezení. Je to prostě daleko. A člověk nemládne.
Navíc letos odjíždím v obavě, jak to asi bude vypadat cestou zpátky. V Německu je zrovna dusno kolem řešení azylové politiky, které může skončit omezením propustnosti hranic Spolkové republiky. K posílení ostrahy hranic se chystají i Rakušané. Takže celou dovolenou budu myslet na to, zda při návratu neuvázneme v nekonečných kolonách na chorvatsko-slovinské hranici, kde začíná Schengen. Nebo jestli nás nezdrží kontroly na slovinsko-rakouském pomezí. To bude výborná dovolená, jestli nebudu myslet na nic jiného.
Existuje jedna věc, která by mě jistě přivedla na jiné myšlenky. Je ovšem potřeba, aby se stalo pár drobností, které by z „obyčejné“dovolené u báječného moře v úžasném Chorvatsku udělaly neobyčejnou. První důležitá drobnost se odehraje v sobotu večer. Půl hodiny poté, co se vydáme na cestu z Polabí k Jadranu, začne v Soči čtvrtfinále fotbalového šampionátu mezi Ruskem a Chorvatskem.
Právě od toho, jak tento zápas dopadne, se bude odvíjet minimálně první polovina naší dovolené. Jestli Chorvati prohrají, dorazíme v neděli dopoledne do smutné a naštvané země, která bude oplakávat promarněnou šanci na historický úspěch.
Pokud ovšem postoupí do semifinále, překročíme někdy po sobotním svítání státní hranice Království štěstí a euforie. Protože ze všeho nejvíc Chorvati milují fotbal.
Před dvaceti lety skončili na mistrovství světa třetí, v duelu o bronz zdolali Nizozemsko 2:1. Vítězný gól dal fenomenální Davor Šuker, se šesti trefami nejlepší střelec turnaje. Dnes je Šuker předsedou Chorvatského fotbalového svazu a jemu podřízení reprezentanti v Rusku válí. Jejich ohromující výhra 3:0 nad Argentinou v základní skupině uvrhla celou zemi do fotbalové euforie, která pokračuje i po šťastném postupu do čtvrtfinále přes Dány.
V téhle chvíli je Chorvatsko dvě vítězství od medaile. Všichni v zemi u Jadranu věří, že to dopadne ještě lépe než před dvaceti lety. První překážkou je zmíněné Rusko. Cestou k moři budu držet palce, ať Chorvati postoupí. Moc jim to přeju. I kvůli sobě. Láká mě představa, že bych místo sledování soutěže v běhu po sádlem namazané kládě trčící z mola nad mořskou hladinou (což je největší atrakce tradičního rybářského večera) koukal ve středu 11. července s davem natěšených Chorvatů na semifinále mistrovství světa. A pak třeba i na finále. Protože – a to je ta druhá drobnost – kdyby se chorvatští fotbalisté stali mistry světa, byla by velká sláva. Naše Nagano by ve srovnání s tím bylo jako oslava založení sboru dobrovolných hasičů v Nízké Lednici nebo jiné podobně lidnaté obci.
Bude úžasné být v Chorvatsku, až jejich národní tým vyhraje mistrovství světa ve fotbale. Tak ať to vyjde.