Naučit dítě potápět v jeskyni je nemožné

Záchrana malých fotbalistů ze zatopené jeskyně v Thajsku bude extrémně náročná operace, říká záchranář, který podobné akce dělal.

Podle náčelníka české Speleologické záchranné služby Romana Šebely je největší šancí na bezpečnou záchranu chlapců uvězněných v zatopené thajské jeskyni ústup vody. Připravit skupinu dětí na obtížný průchod jeskynními sifony v takřka nulové viditelnosti je podle něj totiž téměř nadlidský úkol.

Přívalová voda uvěznila mladé fotbalisty v síni vzdálené asi čtyři kilometry od ústí jeskyně. V čem je záchrana lidí z takto rozsáhlého komplexu nejobtížnější?

V tomto případě je velice důležité, že vodní jeskyně, která chlapce uvěznila, měla dostatek prostoru, kde se mohli dostat nad hladinu aktivní vody a přečkat hlavní proud. Ten by je totiž jinak mohl zanést do sifonu (část jeskyně, jejíž strop je pod hladinou, pozn. red.) nebo pod skalní stěny, kde by jim už nebylo pomoci. Druhá věc je podchlazení. Nevím, jak v Thajsku, což je tropická země, ale v našich podmínkách je v jeskyních teplota kolem osmi stupňů, a pokud je člověk mokrý, bývá největším nebezpečím podchlazení, když tedy pominu nedostatek kyslíku.

Není to tedy zázrak, že chlapci takhle dlouho v jeskyni vydrželi naživu?

Pokud je tam teplota relativně vysoká a mají dostupnou pitnou vodu, třeba skapovou vodu (voda, která prosákla nadložními horninami do volného jeskynního prostoru, pozn. red.), která je relativně pitná, tak jsou schopní přežít poměrně dlouho. Pak samozřejmě nastupuje psychika a stres. Nevím ani, jestli měli světla, nebo byli potmě. V tomhle směru byl určitě velmi důležitý moment, kdy se k nim dostali záchranáři a dali jim obrovskou naději, že mohou být zachráněni.

Jak by měl vypadat záchranný plán?

Počkat, až opadne voda, a zatím jim zajistit základní funkce a vytvořit podmínky pro život. Od jídla přes pitnou vodu až po tepelný komfort pomocí termoizolačních stanů. Takto zajištěný člověk je víceméně schopný přežít velmi dlouhou dobu a naděje na záchranu se tím obrovsky zvyšuje.

Zasahující záchranáři nicméně mluví i o tom, že by mladí fotbalisté měli projít potápěčským výcvikem, aby je bylo možné pod hladinou z jeskyně bezpečně transportovat. Co si o tom myslíte?

Nevím, jestli se nejedná o nějakou dezinformaci. Nemohu to přesně komentovat, jelikož neznám velikost systému jeskyně. Pokud jde o výcvik potápění obecně, tak za týden jste schopen se normálně potápět. Jeskynní potápěč se však trénuje i několik let. Opakuji, že nevím, jak to na místě vypadá, ale vycvičit děti pro pohyb v dlouhých a hlubokých sifonech je podle mě v podstatě nemožné. Myslím, že bude potřeba počkat, až opadne voda, nebo je přetransportovat pod vodou za pomocí techniky, kterou také používáme. Jde víceméně o nosítka, suché obleky, celoobličejové masky a přídavné lahve. Z vyjádření záchranářů se však zdá, že je terén jeskyně natolik komplikovaný, že se obávají chlapce tímto způsobem vyvést ven. Nejraději by zřejmě počkali, až voda opadne. Nápad s potápěčským výcvikem na mě tak působí jako jakási záložní varianta.

Nedojde chlapcům za tak dlouhou dobu v jeskyni kyslík?

Když se potápěč vynoří v nějaké puklině nebo v jeskynní kapse nad stropem a má nad sebou jen metr krychlový volného prostoru, tak si samozřejmě kyslík vydýchat může. Navíc v takovéhle uzavřené prostoře nemusí být vzduch ani dýchatelný. Ale ti chlapci jsou ve velkém prostoru, kde je proudící voda, a je to krasová oblast, kde je vápenec většinou děravý jak řešeto. Přísun vzduchu tak jde vodou a z různých dalších větví jeskyně a komínů. Dost možná tam může být i neprůlezné propojení s dalšími chodbami a možná i s povrchem. Proto si myslím, že by tam snad s kyslíkem problém mít neměli.

Jak to v podobné zatopené jeskyni vypadá z pohledu záchranáře?

Záleží, co to je za vodu, která jeskyni zatopila. Jestli to je přívalová voda a je stojatá, nebo jestli je tam proud, který omezuje pohyb. Jeskynní potápění je jedním z nejtěžších oborů vůbec. Voda je většinou zakalená a potápěč často musí systémem chodeb proniknout jen po hmatu. Nevím, jestli jsou v tomto případě zatopené celé čtyři kilometry té jeskyně, nebo jen její část, ale pro potápěče je každopádně taková cesta skutečně náročná.

Jak v takových případech potápěči postupují hlouběji do jeskyně?

Pokládají po cestě takzvanou vodící šňůru, aby se měli jak vrátit, protože je velice snadné v takovém systému zabloudit. Pokud je ta jeskyně známá, tak je zřejmě zdokumentovaná a záchranáři jsou schopni určit směr, kterým by bylo nejvhodnější se vydat. Tímto způsobem mohou prostoupit jednotlivé sifony a transportovat materiál.

Je to nebezpečné?

Samozřejmě. Jakmile se cokoliv pokazí, nemáte se kam vynořit. I proto je všechno vybavení zdvojené a v případě potřeby je vždy připravena náhrada. Většinou jsou potápěči také dva, aby si navzájem mohli pomoci. Kvalitním výcvikem se to riziko samozřejmě snižuje, ale vždycky tam je a nikdy se ho nezbavíte.

Záchranáři museli v Thajsku části jeskyně rozšiřovat, aby se vůbec dostali skrz s vybavením, a po cestě si rozmísťovali nádrže s kyslíkem. Je to běžná praxe?

Ano, vytvářejí se takzvaná postupová místa, kde jsou náhradní lahve se stlačeným vzduchem. Útočná družstva pak postupují dál, ale protože mají omezenou dobu na potápění, vrací se a vyměňují si zde lahve, aby se dostala co nejdál. Další pomocné týmy pak ty náhradní lahve doplňují.

Předpokládám, že transportování materiálu pro uvězněné fotbalisty na tak dlouhou vzdálenost je obrovsky fyzicky náročné.

Musíte se potopit pod vodu a vybalancovat náklad, který máte v transportních vacích. Ty musejí být vyvážené tak, aby potápěče netáhly ke dnu nebo ke stropu. Když pracuje potápěč sám o sobě, je dokonale vyvážený, ale i tak může v obtížných podmínkách bojovat sám se sebou a při takovémhle zásahu k tomu musí mít ještě materiál navíc. To zvládnou skutečně jen špičkoví jeskynní potápěči. Se zátěží také vzrůstá spotřeba kyslíku a je potřeba častěji doplňovat vzduchové lahve. Musím říct, že jestli to bude tímto způsobem probíhat, tak to bude opravdu náročná akce.

Pokud budou chlapci muset v jeskyni skutečně zůstat několik měsíců, jak náročné to pro ně bude?

Velmi. Za tak dlouhou dobu se vám může i úplně změnit biorytmus. Je ale důležité, že ví, že se o ně pokouší záchrana. Už to, že věří, že mají naději, a skutečnost, že jim záchranáři zajišťují podmínky pro život, muselo jejich psychiku výrazně zlepšit. Viděl jsem na fotkách, že nebyli moc dobře oblečení a určitě byli hladoví. Pokud to bude možné, záchranáři jim tam postaví stany, kde se zahřejí, a dopraví spacáky, kde se vyspí. To pomůže. Čím déle to ovšem bude trvat, tím na tom bude jejich psychika samozřejmě hůř.

Zažil jste někdy podobný zásah?

V severní části Moravského krasu asi před deseti lety zatopil příval velké vody vstupní partie jeskyně Nová Rasovna, kde byli zrovna na výzkumu tři speleologové. Zůstali tam uvězněni několik dní. S pomocí záchranného sboru se nakonec podařilo částečně snížit hladinu přítoků, a když se uklidnilo počasí, dostali jsme je ven na povrch bez úhony. Stejná situace byla i na Slovensku, kde jsme zachraňovali dva české speleology z jeskyně Zugo pod Plešiveckou planinou.

I v Thajsku se snaží záchranáři omezit množství vody v jeskyni. Pumpují ji ven a zároveň se pokoušejí odklánět spodní vodu. Je taková snaha vůbec k něčemu?

Záleží na přírodě. Nevím, jak velký je tam přítok, ale lidské technické možnosti jsou omezené. Sami jsme to zažili. Pokud voda není stojatá, ale stále přitéká, jsou k tomu potřeba obrovská čerpadla schopná snížit tok řeky, což je velice problematické. Ale pomoc to může. Nejsem si jistý, jak odklánějí tok v jeskyni, možná nějakou přehradou do jiné jeskyně, ale nedovedu si to moc představit. Možná to tam ale situace umožňuje.

Myslíte si, že chlapce potápěči úspěšně zachrání?

Doufejme, že to tak dopadne a že to bude mít dobrý konec. Už teď je jasné, že aby to tak bylo, bude potřeba velké množství záchranářů.

Foto: Tomáš Krist, MAFRA