Husovy oslavy jako vzdor
Statisíce Čechů využily v roce 1939 svátek Jana Husa k masovým protestům
Národ potřebuje lidí s pevnou páteří, na které lze spoléhat, lidi, kteří dovedou být věrní a nezrazují sebe a jméno celku, k němuž náleží. A k těmto lidem promlouvá dnes Jan Hus. Nerozhoduje, kdo nám vládne, ale důležitější je, jací jsme a zdali náš život je pravdivý.
Těmito slovy 6. července roku 1939 připomenul v Českém rozhlase odkaz kostnického mučedníka doktor Viktor Šinták.
Odvážný proslov v době, kdy nacistická třetí říše již několik měsíců dusila porobené Československo – přesněji řečeno to zubožené torzo, co z něj zbylo.
Právě vzpomínkové akce Husova výročí se první rok po obsazení země změnily v masové manifestace odporu českého národa vůči okupantům. V pátek od smrti Jana Husa uplyne 603 let. Zaslouží však vzpomenout i bolestné období našich moderních dějin před osmdesáti lety.
50 tisíc lidí v Praze
Oslavy – mnohdy okupačním úřadům navzdory – se konaly po celé zemi za nebývalé účasti lidí. Takové davy jako v létě 1939 se předtím ani potom pravděpodobně nikdy nesešly. Přes množství regionálních poutí a manifestací oslavám vévodila Praha.
Již v předvečer svátku 5. července z pražských oken vlála záplava praporů v národních barvách. Centrem oslav se stal Šalounův pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí, kam odpoledne přišel položit květiny i primátor Otakar Klapka. Dva roky nato ho v Ruzyni nacisté popraví.
Květiny a věnce však u pomníku lidé pokládají již od rána. A Husovu památku si přijíždějí připomenout i lidé zvenčí, o čemž svědčí mimořádný pohyb na pražských nádražích. Oslavy vrcholí večer po bohoslužbách, kdy se na náměstí přesune mohutný dav s prapory. Účastníků je asi 50 tisíc.
Husovo sousoší je obklopeno květinami, věnci a rudými kalichy. Po stranách hoří mohutné řecké ohně. Sborový zpěv husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci a národní hymny. Až do pozdního večera pak lidé zpívají národní písně. A obdobné je to i následující den. K desítkám tisíc lidí v protektorátní Praze lze připočítat další desetitisíce po celé zemi.
K tomu všemu se 5. července přidávají i poutě u příležitosti svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. A to zejména na Moravě. Největší pouť je tradičně na Velehradě. Podle odhadů četnictva ji za krásného počasí navštíví nejméně 50 tisíc lidí. Stane se tak největší poutí, která se do té doby na Velehradě konala.
Raději nechat Čechy v klidu
Okupační moc je ve střehu, ale nezasahuje. Zaprvé se v novém „nepřátelském“prostředí teprve etabluje, zadruhé se obává, že násilné potlačení manifestací – byť otevřeně protiněmeckých – se zvrhne do celonárodního odporu, který by mohl zkomplikovat plánované využití ekonomického potenciálu českých zemí pro válečné účely.
„Památky Husovy mučednické smrti vzpomněla v červenci 1939 bez nadsázky převážná část českého národa. Církev československá husitská přitom patřila k tahounům a nejhorlivějším organizátorům vzpomínkových bohoslužeb, manifestací a poutí. Díky tomu v mnoha krajích zaznamenala skokový nárůst členské základny,“popisuje historik Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Jindra.
Situaci CČS(H) za okupace popsal v nové knize Sáhnout si do ran tohoto světa.
Husovy oslavy roku 1939 ve své spontánnosti a rozsahu zdaleka překonaly očekávání a zapadly do národních poutí a slavností, které pak vyvrcholily 13. srpna 1939. Tehdy se do Domažlic na vavřineckou pouť podle úředních odhadů sjelo dokonce na 100 tisíc lidí z celých Čech i Moravy.
Šlo o jednu z největších akcí, která demonstrovala odpor Čechů proti německé okupaci. Pouť vyvrcholila emotivní přísahou přítomných poutníků, že svou vlast nikdy neopustí a nezradí.
Poslední socha Jana Husa
Pozoruhodným způsobem se do celonárodního hnutí veřejných demonstrací z léta 1939 zařadilo Nové Město nad Metují. Zde byla 6. července za zpěvu národní hymny odhalena poslední Husova socha v protektorátu. Jen díky tomu, že slavnost byla označena jako církevní procesí, se podařilo vymoci na protektorátních úřadech její povolení. Bezesporu odvážná akce se naštěstí obešla bez následků. „Církev československá husitská si Husovu památku připomínala i v dalších válečných letech. Intenzita oslav a jejich manifestační ráz, který místy přerůstal v otevřené protiněmecké demonstrace, však již nikdy nedosáhly rozměrů z roku 1939, kdy procesí k pomníku na Staroměstském náměstí bylo bezpečnostními orgány označeno za šovinistickou manifestaci se zpěvem zakázaných provokačních písní,“říká Jindra. S ohledem na zkušenosti z roku 1939 tak okupační režim již raději podnikal preventivní kroky, aby oslavy národních svátků co nejvíce utlumoval. V roce 1940 se proto začínají projevovat snahy o zrušení či alespoň přesunutí svátků na jiné dny. Za porušení nařízení přitom hrozila pokuta v neomezené výši. Pokud tedy nešlo o čin přísněji trestaný podle jiných předpisů.
A co víc: okupační moc se postupně nerozpakovala potlačit Husův odkaz v českém národě silou.
Zlikvidovat spiknutí
Zatímco v roce 1939 používala spíše propagandistické nástroje, o rok později výrazně přitvrdila. Zejména v bývalém čs. pohraničí. To lze zachytit třeba v hlášení starosty městyse Bohosudov v Podkrušnohoří směřovaném oberlandrátu v Ústí nad Labem: „6. července 1940 došlo ve spodní části Bohosudova navečer ke srocení Čechů s úmyslem slavit Husův svátek. Po zákroku SA (Sturmabteilung) a četnictva svého počínání rychle zanechali. Podle hlášení zdejšího velitele SA se konalo podobné shromáždění v Brabcově hostinci v Nových Modlanech. Po vstupu jednotky SA bylo zabráněno pokračování shromáždění.“
Bezpečnostní složky zasáhly i v chatě u Habartic, kde se sešla skupina české mládeže, aby oslavila Husův svátek. Vedení obce dokonce kvůli tomu hodlalo chatu zbourat – „aby se zde již nemohla konat podobná spiknutí“.
Zároveň právě v Sudetech dochází k ničení Husových pomníků – třeba poblíž Chabařovic, kde byl nedokončený památník u příležitosti slunovratu vyhozen do povětří.
„Minulost je důkazem, že národ šel a jde tvůrčí cestou, nenese stopy rezignace, únavy a stárnutí. Jen ten, kdo tvoří, žije!“otisknou v roce 1939 u příležitosti výročí Husovy smrti Národní listy.
Pak už je život v protektorátu jenom horší. Už na konci října jsou protinacistické demonstrace studentů tvrdě potlačeny.
Památky Husovy mučednické smrti vzpomněla v červenci 1939 bez nadsázky převážná část národa.