Nejnáročnější dny v roce? Přece dovolená

Letní počasí už máme skoro tři měsíce, ale teprve teď je ten pravý čas na dovolenou. Sociální sítě se plní vtipy o Češích na Jadranu, ponožkách v sandálech a řízcích v alobalu stejně jako historkami z cest a fotkami bosých nohou natažených v písku u moře, což je vlastně vůbec nejrozšířenější druh prázdninového „selfie“.

Jenže taková dovolená, to je vůbec nejnáročnější období roku, kterému – z pohledu novináře – mohou konkurovat snad jen volební víkendy a okurkové týdny, z nichž ten nejokurkovější právě končí.

Dovolená, to je každoroční stres. Kolik věcí je potřeba dopředu zařídit a potom dohnat, aby si člověk mohl odpočinout! Mám na mysli tu opravdu velkou dovolenou, kdy se celá rodina sebere a na dva týdny někam zmizí. Prodloužené víkendy v Beskydech či na Vysočině nepočítám, ty člověk stejně tráví s telefonem u ucha a počítačem na nočním stolku.

První náznaky náročnosti dovolené se objevují už při výběru lokality, zpravidla přibližně půl roku před osudovým datem. Jednou z mála nevýhod manželství je to, že se musí shodnout dva (prozatím, děti jsou ještě malé). Zatímco mně by ke spokojenosti stačila chata u lesa a dobrá hospoda se svíčkovou a gulášem v sousedství, manželka má ráda moře. Nakonec tedy uděláme kompromis a jedeme k moři. Mé argumenty, že za ty prachy bychom na té chatě u lesa mohli být klidně celé léto, jsou vždy vyvráceny jako liché, protože tak dlouhé volno si stejně nikdo z nás vzít nemůže.

Kapitola sama o sobě je pak balení. Zatímco já si napíšu seznam věcí, pak jdu a dám je do kufru a celé to trvá asi tak dvacet minut, žena je schopna věnovat této činnosti klidně i půl dne. Věci různě skládá, rovná, přemisťuje po bytě, dokonce o tom mluví, a celý proces transportu plavek do tašky si v ničem nezadá s dispečerskou šichtou na překladišti kontejnerů v Hamburku.

Protože se bojím létat, cestujeme k moři povětšinou letecky. I na to musí být člověk připraven. Kombinace uklidňujících prostředků a sklenky něčeho ostřejšího sice strach nezažene, ale cesta alespoň rychleji uteče.

To nejnáročnější člověka však teprve čeká. Dva týdny někde daleko, v úzkém rodinném kolektivu, bez záchytných bodů v podobě kolegů, kamarádů a věčně otevřených supermarketů. Ponorková nemoc hrozí víc než rýmička před Vánocemi. Problémy, které člověk dennodenně řeší v práci, se ve světle rozhodnutí, zda jít na tu či onu pláž nebo zda děti mohou zmrzlinu už před obědem, stávají malichernými. Naštěstí jsme konzervy a jezdíme na místa, která už známe, ale začátky bývaly krušné a hádky na denním pořádku.

A co teprve když se dostaví nepřízeň počasí. I na to je nutné být připraven. V takových chvílích je především potřeba utéct z hotelu, protože pohled na některé dovolenkáře, kteří mají pocit, že si se zájezdem do Bulharska zaplatili i azuro, bezvětří a 28 stupňů Celsia, je silně stresující.

Jenže někdy ani důkladná příprava nestačí a naplánované výlety po okolí nefungují. Třeba ve chvíli, kdy se ukáže, že na některé kouty Evropy je i Google se svými satelitními snímky krátký a předem vytištěné mapy vykazují známky statistických chyb. Když se po hodinovém obcházení křoví a plotů ujistíme, že tudy cesta opravdu nevede a jedinou možností je šlapat tři kilometry pustinou zpátky na autobus, dokáže to náladu v týmu náležitě pozvednout.

Ale dost už bylo pesimismu. Ono to nakonec vždycky dobře dopadne, člověk si odpočine a za rok do toho jde znova. Krásnou dovolenou všem.