NATO čeká na příležitost
V blízké době se uskuteční summit NATO a hned po něm se Donald Trump setká s Vladimirem Putinem. I to vypovídá, kam se dostala Severoatlantická aliance. Trumpovu vládu však nejspíš přežije, ale je otázka, v jakém stavu.
Příští rok v dubnu oslaví Severoatlantická aliance sedmdesát let existence a Česká republika bude jejím členem již dvacet let. Snad oslavy nezastíní další kola debat o smysluplnosti Aliance a nutnosti její proměny, či dokonce otevřeného sporu jejích členů.
Již za několik dnů začíná summit NATO. Prezidenti a premiéři si budou vyměňovat názory na Rusko, Afghánistán, posilování schopností Aliance či úpravu velitelské struktury. Nebo také vše může dopadnout trochu jinak. A snad ne tak tragicky, jako dopadl summit zemí G7 v červnu, tedy ne tak otevřeně tragicky. I když výsledek můžeme očekávat podobný.
Tón opět udá Donald Trump a dopisy, které nedávno rozeslal některým členům Aliance, ukazují směr. Dá se předpokládat, že položí jednoduchou otázku: „Kde jsou ta dvě procenta?“s odkazem na příslib vydávat dvě procenta HDP na obranu.
Pak si přisadí, že on si poradil se Severní Koreou a teď vyřeší vztahy s Ruskem. Vzhledem k rozbíhající se obchodní válce mezi USA a Evropskou unií a jasnému názorovému nesouladu mezi mnohými významnými členy NATO a Donaldem Trumpem se může summit – plánovaný jako bilanční – změnit v nepěknou výměnu názorů a zablokování Aliance.
Nepříjemné účetnictví
NATO od svého počátku až po klinickou smrt a velké uzdravení v 90. letech minulého století stálo na jednom základě – ochotě Spojených států angažovat se v Evropě a obecně investovat do udržení Pax Americana ve světě. Náklady a zisky se nikdy nepočítaly, protože se obecně předpokládalo, že vydělávají všichni, rozličným způsobem a v různou dobu, ale dlouhodobě poválečné uspořádání obohacuje celý Západ. Ve chvíli, kdy se objeví tendence aplikovat účetnictví na mezinárodní vztahy, nevede to k ničemu dobrému.
A nejde pouze o to. Nestabilita, rozpad států, časté občanské konflikty v širším sousedství Evropy a nástup autokratů představují viditelnou součást proměny poválečného řádu. Od 90. let jsme důsledky pohybu „tektonických desek“sledovali a zcela správně se rozhodli angažovat v krizových oblastech a mírnit jejich důsledky pro nás.
Tato proměna, zpochybňování poválečného uspořádání a nestabilita, začíná být už dobře patrná i v Evropě, kde se projevují dosud skrývané konflikty a rozpadá se politický řád postavený na idejích liberalismu a svobody.
Ne že by v minulosti neexistovaly spory mezi evropskými zeměmi a Spojenými státy, například francouzský odchod z vojenských struktur NATO či spor o invazi do Iráku před patnácti lety, ale ty se týkaly konkrétních témat, konkrétních politik. Dnes je tomu jinak, jde o spor o samotné uspořádání, je to spor ideologický, spor o podstatu. Uvalení cel je možná z pohledu účetního v pořádku, ale z hlediska svobodného obchodu a mezinárodních vztahů je to tragický krok zpátky. Především proto, že dopady se nedají odhadnout a povedou k dalšímu rozkolísání vztahů mezi Evropou a Spojenými státy, což otevře manévrovací prostor především Číně a Rusku.
Na druhou stranu, když USA tlačí na vyšší výdaje na obranu v členských státech Aliance, tak je to v pořádku, ale už není v pořádku zpochybňování NATO jako takového. Donald Trump pro toto téma sáhl během volební kampaně a brzy se toho možná dočkáme znovu.
Pro Alianci nyní nastane nelehké období, i když blížící se summit mediálně dopadne lépe než zasedání G7. V první řadě se bude muset vyrovnávat s transakčním přístupem Spojených států pod Donaldem Trumpem, který má velkou šanci vyhrát i příští volby, takže utěšování se „ještě tři roky“, nemusí být moc platné. Jednoduše řečeno, pokud má být Aliance pro USA relevantní, musí být zvyšovány výdaje na obranu a investice do ozbrojených sil patrné a jasně prokazatelné. Dvě procenta nejsou posvátná kráva, ale docela užitečný ukazatel, takže bude na stole pořád, i když se stokrát „vědecky“zdůvodní, že není nejšťastnější. Sliby stačit nebudou.
Zadruhé, po setkání s Kim Čung-unem a po odstoupení od dohody s Íránem se zdá, že Donalda Trumpa začal bavit svět vysoké mezinárodní politiky, a co víc, zajímá jej jen bilaterální přístup. Bude proto velice zajímavé sledovat schůzku, kterou má mít s ruským prezidentem Vladimirem Putinem po summitu NATO.
Aliance v posledních letech našla svého obnoveného rivala právě v Rusku a mnohé členské státy mají z expanzivní východní země, která se snaží různými způsoby ve svém okolí vyvolávat chaos a zároveň si budovat pevnější pozici, logicky obavy.
Tohle Donald Trump příliš nevnímá a vnímat nebude. Pokud bude pro něj výhodnější na bilaterální bázi učinit dohodu s Ruskem, což bude kvitovat i Moskva, učiní tak a spojenci se s tím budou muset vyrovnat sami.
Mezi západními spojenci se totiž vytvořila puklina. Trumpovu nedůvěru vzbuzuje neochota evropských spojenců v NATO navýšit obranné rozpočty, ti naopak nelibě nesou Trumpovo odmítání multilaterálního, respektive kolektivního přístupu.
A zatřetí pro Alianci představuje velký problém to, že nefunguje chemie mezi americkým prezidentem a evropskými politiky a zároveň že se čeká na výraznou osobnost evropské politiky, která by byla respektována a mohla být Trumpovi rovnocenným sparingpartnerem.
Čeká se na někoho, kdo dokáže vtisknout evropské politice nový ideál, nějaký velký cíl, ke kterému bude mít smysl společně směřovat. Pokud se někdo takový neobjeví, pak budeme sledovat mezinárodní politiku ne nepodobnou té z 19. století v Evropě a čekat na to, jak se budou zrovna rýsovat jednotlivé aliance mezi velmocemi.
Hrozba pro střední Evropu
Objevuje se provokativní otázka, zda NATO přežije Donalda Trumpa. Odpověď je, že s vysokou pravděpodobností ano. Ale po úspěchu transformace v devadesátých letech, nalezeného raison d’etre v podobně stabilizačních operací, rozšiřování zóny stability a opozice vůči expanzivnímu Rusku může jít jen o přežívání a čekání na novou příležitost.
To, co se odehrává s Aliancí, neshody mezi Donaldem Trumpem a evropskými politiky a vyjednávání s Ruskem, bychom s největší obezřetností měli sledovat právě my ve střední Evropě. Funkční Severoatlantická aliance a udržení Spojených států na starém kontinentě je naším výsostným zájmem. Jakékoli obcházení Aliance, budování evropské armády a zvyšování nezájmu USA o Evropu budou mít pro naši oblast, která vždy tvořila jakýsi ochranný kordon, tragický dopad.
Není proto v našem zájmu, aby se Spojené státy domluvily s Ruskem na sférách vlivu, není v našem zájmu obchodní válka mezi Evropou a Spojenými státy a stejně tak není v našem zájmu rozpad nebo oslabení NATO, ale ani rozpad Evropské unie a rozdělení Evropy mezi velmoci, jako tomu bylo po většinu historie.
Svět, ve kterém dominuje protekcionismus, omezování svobody ať už občanů, či podnikání a volného trhu, nebude světem, ve kterém se střední Evropa, tedy i Česká republika, bude mít dobře. Česko nebude mít ve hře velmocí významnější roli, protože již nehraje nad svou váhu, jako tomu bylo v 90. letech především díky Václavu Havlovi, úspěšné transformaci a vybudování liberální demokracie. Naše příspěvky budou mnohem subtilnější, ale musíme je poskytovat, právě aby se nenaplnilo výše popsané. Takže zpátky ke dvěma procentům výdajů HDP na obranu. Ve Washingtonu i Bruselu umějí docela dobře číst, škoda tedy, že se v programovém prohlášení nové vlády odsunul slib vydávat na obranu 1,4 procenta HDP z roku 2020 o rok, a 2 procenta zmizela úplně. Školácké ukazování prstem na druhé, že také neplní, z nás tento dobrovolně přijatý závazek nesejme.