Válka, které se říká mír K

Boje na východní Ukrajině už skoro nikoho ve světě nezajímají. Teď je zcela zastiňuje fotbalové mistrovství světa v Rusku. A to hraje do karet Moskvě, které zamrzlý konflikt vyhovuje.

onstatování v titulku je poněkud cynické, ale realita už prostě taková je. Válka na východě Ukrajiny jako by dnes vlastně nikoho nezajímala. Ve světle dalších událostí a konfliktů, ať již Sýrie, či třeba v současné době mistrovství světa ve fotbale v Rusku, to může působit tak, jako by se nic nedělo. Profesionální komentátoři čehokoli se přesunuli do dalších oblastí a na Ukrajinu již zapomínají. Dokonce i pro ruské televizní kanály již ztratilo téma Krymu či války na Donbasu svoji zajímavost. A ostatně i v Pskově či dalších ruských městech se už neobjevují náhrobky padlých na Donbasu, jako spíše těch, kteří zemřeli v Sýrii. Že to v žádném případě neznamená, že se nemůže zase vrátit, bude-li se to hodit, není nutné zdůrazňovat.

Do značné míry je snížení zájmu o události na Ukrajině typické pro většinu konfliktů. Zatímco v prvních měsících plní stránky novin a stávají se předmětem zanícených diskusí na sociálních sítích či v diskusních fórech pod články, po nějaké době přestávají širší publikum zajímat. Přesto je dobré pokusit se podívat na to, co se na východě Ukrajiny děje a jak se bude situace pravděpodobně dále vyvíjet. Nejde přitom o vyčerpávající analýzu, spíše o nástin k zamyšlení.

Minské dohody

O Minských dohodách toho bylo napsáno mnoho. Jsou vlastně projevem nastalé patové situace. Na jednu stranu říkají, že Ukrajina má dostat kontrolu nad rusko-ukrajinskou hranicí, na druhou stranu mají obě proruské separatistické „republiky“získat od Kyjeva speciální status a mají v nich proběhnout volby. Jenže už v tom je problém, protože ukrajinská strana má pochopitelné pochyby o charakteru voleb na těchto územích, proto nechce zvláštní status udělit před získáním suverenity i nad územími, která v současné době nekontroluje.

Ruská strana vyjadřuje obavy, že jakmile se hranice uzavře, ukrajinská strana přistoupí k silovému řešení. Aby toho nebylo málo, stažení těžkých zbraní ani zdaleka neproběhlo tak, jak mělo.

Od začátku bylo zřejmé, že Minské dohody nejsou ideální. Výše zmíněné rozpory jsou jen částí problémů. Přesto jsou to jediné, co je v současné době k dispozici. Všichni tak mluví o nutnosti dodržovat Minské dohody a o nutnosti zastavit palbu či odvézt těžké zbraně za linii určenou mírovými dohodami. Stejně tak ale mluví o tom, že je to primárně úkol druhé strany, zatímco oni jen reagují na problémy a provokace.

Válka na Donbasu má stále zřetelněji charakter takzvaného zamrzlého konfliktu. Ten není zamrzlý tím, že by se nebojovalo, ale tím, že se situace po dlouhou dobu nemění. Dokonce ani ukrajinská strana konflikt nenazývá válkou, ale „odporem proti ruské agresi“, nebyl zaveden ani válečný stav. Kvalitativně na tom mnoho nemění ani to, že ukrajinský prezident Petro Porošenko změnil v dubnu status bojů na východě z Antiteroristické operace na vojenskou Operaci sjednocených sil.

Konflikt se v této fázi nachází ve stadiu, kdy momentální zhoršení a zlepšení situace nemohou zvrátit celkovou situaci. I když na Donbasu umírají lidé, fronta nemá tendenci se nijak hýbat. OBSE, která má dohlížet na dodržování příměří, tak pouze dokola konstatuje zhoršení a zlepšení situace. Od 1. července 2018 přitom platí příměří, již patnácté od začátku války. Nic to ale nemění na tom, že boje stále probíhají a těžká vojenská technika zůstává na místě.

Jak dále?

Předpovídat mezinárodní dění je vždy složité, až nemožné. Možných proměnných je prakticky neomezené množství a pověstné „černé labutě“jsou stále přítomné. Lze ovšem říci, že vojenské řešení je vysoce nepravděpodobné. V případě ukrajinské ofenzivy by se bezpochyby aktivizovala ruská armáda a získala by tím ospravedlnění k „donucení k míru“. Gruzínská válka z roku 2008 je v tomto více než názorným příkladem. Zatímco o schopnosti armád separatistických republik bránit se ofenzivě ukrajinské armády lze velmi úspěšně pochybovat, totéž lze říci i o převaze ruské armády nad tou ukrajinskou.

Lze nicméně pochybovat i o tom, že by Rusko toužilo spustit širší ofenzivu s cílem dobýt Ukrajinu či její větší část. Šlo by o krvavé boje s armádou, která od poloviny roku 2014, kdy měla problémy i se základním vybavením a kdy byla schopná do pole postavit jen sedm tisíc vojáků, prošla výraznou kvalitativní změnou k lepšímu.

Navíc by šlo o boje, které by nebylo možné svalit jen na dobrovolníky a dovolenkáře. A jen stěží by se podařilo utajit mrtvé, kteří by z Ukrajiny přicházeli. Ani po případném vítězství by Rusko nemělo jednoduchou situaci. Šlo by o zničené území, které by představovalo další náklad pro státní pokladnu. Jen stěží si tak lze myslet, že je ruským cílem dobytí území celé Ukrajiny.

Nejpravděpodobnější je nejjednodušší scénář, který vychází ze zkušeností jiných oblastí postsovětského prostoru, které charakterizujeme jako „zamrzlé konflikty“. Boje budou i nadále probíhat s různou intenzitou, byť se nepochybně v blízké či vzdálenější budoucnosti podaří dosáhnout trvalého klidu zbraní. Obě strany se přitom budou obviňovat z porušování Minských dohod. Rusku tato situace vyhovuje, protože i případné snahy Ukrajiny, jakkoli problematické, o začlenění do západních struktur budou narážet na neuspořádanou územní situaci.

Lze pochybovat, že by Rusko chtělo spustit rozsáhlejší ofenzivu s cílem dobýt Ukrajinu.