Vysněný Don Quijote osaměl
S projektem Muž, který zabil Dona Quijota přišel režisér Terry Gilliam před devětadvaceti lety. Až nyní jej dovedl do kin. Stojí výsledek za tolik úsilí?
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Stará moudrost praví, ať jsme opatrní ve svých snech, neboť by se mohly uskutečnit. Gilliam na ni zjevně nedbá. Prokázal stylovou posedlost bojovníka s větrnými mlýny i velkodušnost vítěze, nad sérií minulých katastrof i současných žalob o vlastnictví práv mávl rukou. Hlavní prý je, že film Muž, který zabil Dona Quijota nakonec přece jen vznikl a jemu osobně se líbí.
Hostina bez řádu
Budiž mu přáno, ostatně kdo jiný by dovedl obětovat takový kus života honu za chimérou? Jenže diváka okolnosti nezajímají; platí za příběh. A ten se tříští v mozaiku motivů, nápadů, časových skoků, vtipů, přeludů, vzpomínek, úvah, vzkazů. Gilliam umí svou bezhraničnou fantazií oslnit a vzápětí nudit, jako by vším, co při dlouhém čekání na realizaci nastřádal, chtěl teď svět doslova zasypat. Bohužel to nejde.
Přitom snímek stojí na silné výchozí myšlence: filmař přijede, odjede a nestará se, jak poznamená životy místních. Adam Driver čili cynický mistr reklam, jenž už rezignoval na umělecké plány mládí a jen kontroluje, aby měl před kamerou „samé rozesmáté lidičky všech ras“, z profesní dekadence uteče do vsi, s jejímiž obyvateli točil svůj debut o Donu Quijotovi. A zjistí, že Jonathan Pryce coby švec, jenž tehdy sehrál titulní roli, už v ní zůstal – a byť jej považují za šílence, je donkichotskému snu věrnější a ve svém bludu šťastnější než režisér.
Od první vteřiny sálá z plátna nálada Španělska, do níž se vejde pašijový průvod, honička s policií, dokonce krev – „naštěstí ne moje“, ale také muslimové, takřka švankmajerovské animace jídla, mršiny, červi, zlato, rytířské souboje. Překrásně natočená, ale rozvolněná obrazová hostina postrádá řád, realita se mísí s představami a vzpomínkami ve zmatek – a kdykoli jej Gilliam zkusí vysvětlovat, kouzlo ještě oslabí. Se splněným snem zůstal sám.