Chorvatská cesta na vrchol
Zlatá generace využila poslední šanci. Dokráčí teď až na vrchol?
P řišel na tiskovou konferenci a soptil. „To, co se stalo, je terorismus. Tihle lidi nejsou fanoušci, ale chuligáni. Ničí nám všechno, o co se snažíme!“
Utekly dva roky od chvíle, kdy Ante Čačič, tehdejší trenér chorvatské reprezentace, po zápase s Českem na mistrovství Evropy zuřil.
Jeho tým vedl 2:0, ale v závěru tutově rozehraný zápas zbabral a Češi urvali remízu, se kterou už možná ani sami nepočítali.
Čačič vinil fanoušky, kteří se zachovali vskutku nesmyslně: v době, kdy jejich tým vedl, zaházeli hřiště dýmovnicemi a dělobuchy, Chorvaté vypadli z rytmu a poslední minuty nezvládli.
Za pětadvacet měsíců se toho hodně změnilo.
Především: Čačič už u týmu není. Na Euru vypadl v osmifinále, v kvalifikaci o světový šampionát to také drhlo, a tak před posledním zápasem s Ukrajinou dostal padáka.
Pod jeho nástupcem Zlatko Daličem se Chorvaté do Ruska nakonec přes baráž protlačili, nabrali sebevědomí, naučili se kontrolovat emoce... A když se to daří hráčům, zklidnilo se i pár pyromanů na tribuně.
I proto si čtyřmilionová země v neděli zahraje o titul mistrů světa.
Za posledních padesát let si místo v nejprestižnějším zápase fotbalové planety rezervovalo jen sedm velmocí: Francie, Brazílie, Španělsko, Itálie, Německo, Nizozemsko a Argentina. Teď k nim přibyl jižanský stát se šachovnicí ve znaku.
Také vám mezi fotbalové giganty tak úplně nepasuje?
„I tady v Chorvatsku se většina lidí ptá, jak je to možné,“tvrdí novinář Vedran Buble z webu index.hr. „Podle mě tým nakoplo, že mu nikdo nevěřil. Generace Modričů, Perišičů a Mandžukičů už byla v podstatě pohřbená, fanoušci nadávali... A když už od nich nikdo nic nečekal, najednou dokázali zázrak.“
O Chorvatsku se posledních deset let téměř před každým turnajem mluvilo jako o týmu, který může překvapit. U Jadranu se pokaždé mluvilo o tom, že teď už tým rozkvete a že silná generace naváže na tu nejslavnější – na partu kolem kanonýra Šukera, současného šéfa svazu, která v roce 1998 vyválčila ve Francii světový bronz.
Jenže novou chorvatskou vlnu pořád něco brzdilo – vypadalo to, že jejím maximem zůstane čtvrtfinále Eura 2008. Někdy tým rozežraly neshody mezi hráči, jindy čachry ve vedení asociace, považované veřejností za hnízdo korupce. Mezitím opory stárly a říkaly si o zařazení do kategorie ztracených generací.
Přesto nakonec Chorvatsko našlo cestu ke gigantickému úspěchu. A kritikům se teď může smát.
„Dovedl jsem Liverpool do finále Ligy mistrů a teď si zahraju finále i s národním týmem. Lidi by neměli vykládat blbosti, patřím k nejlepším obráncům planety,“zpražil své odpůrce často kritizovaný stoper Dejan Lovren.
Sebevědomá prohlášení si Chorvati šetřili, i po výhře nad Argentinou je kouč Dalič dokázal udržet při zemi, což býval dřív problém.
„Dalič je skvělý psycholog. Ví, že v nároďáku umí hrát fotbal každý, ale dokázal hráče přesvědčit, že mohou šampionát vyhrát,“myslí si Davor Petrovič, další novinář, který píše pro deník Novi list. „I lidi pobláznil tak, že kdyby kandidoval na prezidenta, uspěl by. My Chorvati jsme fotbaloví blázni, málokoho teď zajímá, že vláda chce snižovat důchody. Fotbal vše přebíjí.“
Kromě Daliče národ velebí i kapitána Luku Modriče, hlavního tahouna. „Letos získá Zlatý míč,“je si jistý Stefan Simič, český obránce, jehož rodina z Chorvatska pochází. „Kdo jiný? Ronaldo má super čísla, ale on dokázal víc: dovedl malý národ poprvé do finále mistrovství světa!“
Pořád nevěříte, že Chorvaté svou cestu dotáhnou? Třeba vás přesvědčí čísla. V roce 1958 vyhrála mistrovství světa poprvé v historii Brazílie. 1978 – první zlato pro Argentinu. 1998 – poprvé jásá Francie. Ta teď po dalších dvaceti letech stojí v cestě další velké zlaté premiéře.