Fotbalová liga je tady

Hledá se nový kanonýr. David Lafata, nejlepší střelec české ligy, už se proměnil v diváka.

Liga startuje! A její historicky nejlepší střelec má zrovna po tréninku.

Na perfektně střiženém hřišti v Olešníku si při zapadajícím slunci ještě párkrát vystřelí na branku, v klidu si dá sprchu a ještě se staví u rodičů. Nikam nekvaltuje, nemá proč. Vezme si dřevo, které mu táta uložil za stodolou, aby pořádně proschlo, a teprve pak vyrazí.

„Nový život mi chutná, protože je bez stresu,“řekne, než nastartuje.

Šestatřicetiletý kanonýr David Lafata, jihočeský patriot, už nebude střílet góly za Spartu, ligový fotbal si zapne leda v televizi.

Vážně to s vámi nic nedělá, že večer začíná liga? Hraje Plzeň s Duklou.

Vůbec nic. Rychle jsem si zvykl na nový život a velký fotbal mi nechybí. Vůbec o něm nepřemýšlím.

Čím to?

Vlastně jsem teď na prázdninách, které trvají příjemně dlouho. Je to daleko pestřejší než dřív, kdy jsem měl všechno nalajnované. Pořád mi v hlavě šrotoval kalendář, kde a kdy musím být, co musím splnit, co odtrénovat.

A teď?

Když se mi nechce, nedělám nic.

To jde?

Naučil jsem se věci odkládat na zítra, někdy na pozítří. Žádné nervy, žádné honění. Práce okolo baráku je dost, a navíc děti mají prázdniny, takže dny mám naplněné a krásné zároveň. Během kariéry jsem vždycky musel jenom něco stíhat, něčemu se podřizovat. Teď mě čas netlačí.

Ani jednou vás od května nenapadlo, že jste měl konec ještě oddálit?

Udělal jsem si takový malý osobní test. Před dvěma týdny jsem se zajel podívat na Spartu, když hrála přátelák v Budějovicích, a zajímalo mě, co to se mnou udělá. Jestli nebudu mít absťák.

A měl jste?

Když jsem pozdravil všechny známé, trochu to ve mně cukalo. Napadlo mě: No, taky bych si kopnul. Ale jakmile týmy nastoupily na hřiště, pochopil jsem, že už to není pro mě.

To musel být zvláštní pocit, ne?

Fotbal mě pořád baví, miluju ho, ale bylo to úplně jiné v době, kdy jsem měl motivaci vyhrávat, snažit se, makat, odříkat si. Už jsem prostě pohodlnej.

Čiší z vás, že život po životě je vlastně fajn.

Paráda, dokonce mě přestala bolet záda. Víte, fotbal byl pro mě všechno a podle toho jsem se taky choval. Bylo to nejlepší zaměstnání, které jsem kdy mohl mít. Ale je konec, což zároveň neznamená, že tím život končí.

Ne každý to tak vnímá, když zmizí z nasvícené scény a přestane hrát víkend co víkend velké zápasy. Konec kariéry často bývá bolestný.

Já se snažím neohlížet se zpátky. Jedna etapa skončila, ale na život přece starý nejsem, ne?

Kéž by si z vás vzali příklad ostatní.

Úplně chápu kluky, kteří skončí a najednou se cítí prázdní. Nevědí, co s časem. Měli celý život nalinkovaný. Jedou od tréninku k tréninku a od zápasu k zápasu. Volno v týdnech, kdy se to

ostatním moc nehodí. Plány nám dělal fotbal. A proto mi teď vyhovuje, že si můžu žít podle svého, že nemusím jet podle plánu.

Jak tedy vypadá váš obyčejný den?

Nebojte, neválím si šunky, jen prostě nespěchám. Když mám chuť, jdu do lesa. Jakmile cítím, že

Rychle jsem si zvykl na nový život a velký fotbal mi nechybí. Vůbec o něm nepřemýšlím. Je to daleko pestřejší než dřív.

mi chybí pohyb, beru tenisky a zaběhám si. Chodím hrát tenis a taky máme v Olešníku třikrát týdně tréninky.

Jezdíte poctivě?

Spíš jak mi to vyjde.

Vážně jste o jiném klubu neuvažoval? Klidně jste mohl hrát kvalitnější soutěž než jihočeský krajský přebor.

To ne, na vyšší soutěž by se muselo víc trénovat, což by mi nevonělo. Navíc se mi nikdo neozval... Ne, vážně, pro mě byl Olešník jediná volba. Tady jsem začínal – pamatuju, jak mi máma před prvním zápasem musela připnout plandající dres sichrhajskou – a tady to dokopu. Olešník je srdeční záležitost. Kluci, se kterými jsem začínal, teď dělají ve výboru.

Pokračování na protější straně