Perličky na dně zprávy OECD

OECD je organizací natolik respektovanou, že její názor nelze ignorovat. Letos se však ve své pravidelné zprávě o Česku vydala cestou více sociálně-inženýrskou než ekonomickou. Snad doma nikoho nenapadne některá její doporučení přijmout.

ASEM, CIP, OTIF… Česká republika vstoupila za posledních pětadvacet let do více než šesti desítek mezinárodních organizací. Mezi oblíbenými kuriozitami, jako je Mezinárodní úřad pro mořské dno, Mezinárodní ústav chladírenský nebo Mezinárodní úřad pro výstavnictví nade všechny vyniká právem mimořádně respektovaná Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Když jsme byli v prosinci 1995 do OECD přijímáni, jednalo se o nezpochybnitelné potvrzení toho, že jsme v procesu transformace skutečně uspěli. Jako první země bývalého socialistického bloku jsme se stali členy klubu, který sdružuje nejvyspělejší ekonomiky světa. Pro srovnání: Slovinsko bylo přijato až v roce 2010, Litva letos a kupříkladu Chorvatsko, Bulharsko nebo Rumunsko zatím nejsou ani státy kandidátskými. Statistiky a analytické zprávy OECD vždy měly jistou váhou, mělo smysl je číst, citovat, diskutovat o nich.

Letošní Hospodářský přehled OECD o české ekonomice však obsahuje několik velmi podivuhodných nápadů, které bychom hledali spíše ve zprávách aktivistických nevládních organizací než ve studii ctihodného hospodářského spolku. Jako kdyby klub nejvyspělejších států světa zatratil cestu, kterou se jednotlivé ekonomiky dostaly na vrchol: cestu volné a svobodné soutěže, osobní odpovědnosti, cestu trhu.

Maminky do výroby!

Autoři zprávy podlehli modernímu trendu vzývání tzv. zelené ekonomiky. V podkapitole„ Zelený růst a řešení environmentálních otázek“tak nalezneme takové zelené perly, jako je nutnost „posílení politického závazku k nízkouhlíkové ekonomice“nebo „stanovení cen uhlíku, které pomůže efektivně řešit klimatické změny a znečištění ovzduší“. Uhlíkem je pravděpodobně myšleno zlaté vejce všechen v iron mentalistických a klimatických diskusí: oxid uhličitý. Představa stanovení ceny uhlíku, který tvoří zhruba 18 procent hmotnosti lidského těla, by byla přinejmenším úsměvná.

Součástí zeleného plánu je také zvyšování spotřební daně z nafty a benzinu (již dnes přitom spotřební daň a daň z přidané hodnoty tvoří téměř 60 procent ceny pohonných hmot; cena benzinu bez daní se pohybuje kolem 13 korun za litr) nebo „vytvoření komise pro zelené daně“.

Druhý podivuhodný okruh doporučení OECD představuje svébytná protirodinná politika. Zpráva zcela správně poukazuje na stárnutí české populace i na hrozící nedostatek pracovní síly na českém trhu práce. Řešením starých národohospodářů, řešením, které je v souladu se zdravým rozumem i s pudem sebezáchovy ekonomicky sebevědomého národa, je zvyšování porodnosti a podpora fungující tradiční rodiny. Autoři OECD se však ve svých radách

Pokud dnes zvýšíme výdaje na školky, budeme muset za 40 let zvýšit výdaje na domovy důchodců.

vydávají zcela opačným směrem. Nedostatek pracovníků navrhují léčit „lákáním kvalifikované pracovní síly a integrací imigrantů“včetně jejich rodin, a to pokud možno „i z jiných zemí, než je Ukrajina a další země východní Evropy“.

Druhý rezervoár nevyužité pracovní síly spatřuje OECD v maminkách na mateřské dovolené. Problém prý spočívá v tom, že třetina žen ve věku 25–34 let, které mají potřebné technické či vědecké vzdělávání, nevstupují na trh práce. Doporučení jsou plně v souladu s tradičními dystopickými romány: omezit délku rodičovské dovolené a místo maminek na mateřské podporovat v lepším případě otce, v horším případě mateřské školy.

Pokud autoři chápou mateřství jako překážku růstu a rozvoje ekonomiky, pak patrně nepochopili vůbec nic. Mateřství – materiálně vzato – je jedinou možnou cestou k zabezpečení budoucí populace, budoucí nabídky pracovní síly, budoucnosti národa a národního hospodářství. Tlak na rozvoj institucionální péče od kolébky do hrobu pak hrubě podrývá nultý pilíř penzijního systému – vzájemnou mezigenerační pomoc v rámci rodiny. Pragmaticky řečeno: pokud dnes zvýšíme výdaje na jesle a školky, budeme muset za čtyřicet let ještě výrazněji zvyšovat výdaje na domovy důchodců.

Méně postelí a hříchu

Třetí pozoruhodné doporučení nalezneme v kapitole věnované českému zdravotnictví. Máme prý „pokračovat ve snižování počtu nemocničních lůžek“. České zdravotnictví jistě trpí nemálo chorobami, přebujelý lůžkový fond v nemocnicích však mezi ně bezpochyby nepatří. Nemocnice jsou naopak kvůli nízké kapacitě nuceny odmítat dokonce i urgentní případy. Letošní pětihodinová anabáze jihomoravských záchranářů pátrajících po nemocnici, která by pacienta přijala, by do budoucna nemusela zůstat jen ojedinělým extrémem.

Následný apel OECD na zavedení daní z nezdravých potravin a nápojů je proti tomu celkem neškodnou bláhovostí. Podle zkušeností států, které si s „daněním hříchu“pohrávaly, je taková berně sice zcela nefunkční, alespoň však neohrožuje zdraví a životy.

Dokud se zpráva OECD drží poctivého ekonomického řemesla, tedy čísel, grafů, modelů a faktů, jedná se o velmi kvalitní a poučné čtení. Když se však zpráva nenápadně promění ve zprávu sociálně-inženýrskou, nezbývá nám než doufat, že se „klíčových doporučení“žádná česká strana a vláda neujme.