Ach, ty důsledky arabského jara

Arabské jaro začalo už v roce 2010, Evropu však ovlivňuje dodnes. Přes Libyi k nám míří uprchlíci a rozvrácená Sýrie či Jemen přitahují soupeření velmocí.

Takzvané arabské jaro, jak západní média pokřtila společensko-politické bouře v zemích, kde nemají čtyři roční období, přineslo nespočet proměn. Některé vzaly bleskem zasvé, nebezpečné důsledky jiných, například v Sýrii anebo Libyi, pociťujeme dodnes. Na každý pád rozvětvené či odlišné dle specifik toho kterého z plejády států, jež „arabské probuzení“zasáhlo. A tyto proměny následně přispěly i k mohutné migrační vlně, jejíž dojezd stále vidíme na televizních obrazovkách.

V miniaturním Libanonu o „výměře“srovnatelné se Středočeským krajem se přes nemalé napětí stabilita režimu zachovala stejně jako v nyní nejrozlehlejší zemi Afriky – Alžírsku. Příčiny jsou zjevné – oba státy zasáhl v soudobých dějinách vyčerpávající občanský konflikt.

Speciálně Libanonci si „užili“svoje. Mnohaleté měření sil začalo roku 1975, mír přinesl až počátek devadesátých let. Sektářsky laděná vnitřní válka neboli libanonizace státeček naprosto zdevastovala, neboť do krveprolévání chtivě vstupovali cizí aktéři. „Strýčkové“z Ameriky, Izraele, Sýrie a tak dále, kteří si ze sobeckých důvodů nepřáli rychlý konec zabíjení. To si v Bejrútu naštěstí mnozí ještě živě pamatují.

Horší to již bylo v Egyptě, jenž je nejlidnatější arabskou zemí. Zde byl pokojně, nicméně k nelibosti Izraele a Saúdské Arábie, svržen vojenský diktátor Husní Mubarak. Tehdejší americký prezident Barack Obama dal totiž postupně na srozuměnou, že na Nilu se musí vyměnit „faraon“. Egyptští důstojníci pochopili, „zač je v Pentagonu perník“, a tak respektovaná armáda napomohla řízenému přechodu k vládě Muslimského bratrstva.

Po nějaké době toto původně ilegální hnutí svrhla, znovu ho postavila mimo zákon a nějakým pětadevadesáti milionům Egypťanů opět „velí“sekulární voják, generál Sísí.

Saúdské představení

V Sýrii a Jemenu je situace nejhorší. Trvají tam občanské války, v nichž se angažuje tlupa zahraničních aktérů. Včetně Íránu či Saúdské Arábie, u níž patrně není na závadu, když násilím zadržuje humanitární pomoc pro nespolupracující Jemence, kteří umírají hlady. Vládnoucí dynastie z nedávné historie přesně ví, co si může dovolit.

Dvojí metr bije do očí. Zatímco tvrdost syrského systému na počátku protirežimních demonstrací vyvolala zásahy „mezinárodního společenství“, v maličkém Bahrajnu tomu bylo diametrálně jinak. Bezpečnostní složky sunnitského chalífy ostře potlačovaly nespokojence z řad většinových šíitů, k čemuž se přidala zase intervence Saúdské Arábie.

Jedna z diktatur Perského zálivu, u jejíchž břehů kotví mimochodem americká flotila, tak byla saúdskými tanky stabilizována a oficiálně zmiňované nebezpečí ze strany Íránu odvráceno. Washington tehdy vyzval k umírněnosti.

Zhroucená Libye

Zcela zvláštní vývoj pak provází již zmíněnou Libyi. Občanským konfliktem se změnila ve zhroucený stát. Neexistuje reálně fungující ústřední vláda. Tentokrát však nejsou důvodem náboženské rozbroje jako jinde, nýbrž meziklanová řevnivost. Existovala vždycky, leč na uzdě ji držela autokracie mimořádně výstředního diktátora Muammara Kaddáfího.

Stvořil ideál džamáhírije, socialistické vlády lidu, ale vpravdě se jednalo o klasického orientálního vladaře. Ve svých „nejlepších letech“financujícího mezinárodní terorismus, toužícího sjednotit Afriku nebo „přinejmenším“dojednat sjednocení Libye s okolními celky. Jeho vztah k Západu byl hlavně v posledních dekádách nejednoznačný; speciálně stran francouzských politických elit pozoruhodný. Ani proces jeho detronizace tak nebyl jednoduchý. Nakonec však přece, v souladu s mezinárodním právem, ztratil trůn. A pak i v nepřehledné situaci hlavu. Leč to se dalo čekat. Dát mu příležitost, aby mluvil před soudem, nejspíše nepřipadalo v úvahu.

Bezradná EU

Co stojí mimo rovinu spekulací, je to, že se Libye zbavená blouznivého plukovníka Kaddáfího stala dlouhodobým problémem Evropské unie. Stěžejní toky migrantů proudí právě tudy, jelikož mezinárodně uznaná exekutiva v Tripolisu kontroluje toliko segment země. Ve zbytku jí úspěšně konkuruje vzdorovláda polního velitele Haftara či místně identifikované milice.

EU si bohužel neumí, případně nechce s problémem poradit. Nedokáže prosadit účinné řešení, čímž dodává mezinárodním mafiím kuráž k dalšímu výnosnému obchodu lidmi a vším kolem. Brusel tím posílá důrazný vzkaz, že (nejednotná) diplomacie, za níž nestojí komplexní ozbrojená síla, nemívá respekt.

Potíže s rozdrobenou severoafrickou oblastí tím nicméně nekončí. Rozklad centrální moci a boje o její restituci jsou samozřejmě proloženy miliony barelů černého zlata, což rozhodně ke znovusjednocení Libye nepřispívá. Tamější produkce ropy je navíc logicky nízká i právně problematická. Když připočteme ještě úpadek těžby ve Venezuele a snahy sankcionovat export z Íránské islámské republiky, mohou mít snadno pravdu ekonomičtí skeptikové. Prognostici, kteří se bojí, že cena nafty znovu strmě poroste. A destabilizuje svět.

Brusel ukazuje, že nejednotná diplomacie, za níž nestojí vojenská síla, nemívá respekt.