Plagiátoři aneb chyba systému
Dva ministři už museli odejít ze svých úřadů, protože opsali své vysokoškolské práce. Třetí je v ohrožení. Ne, za to nemůže tlak na vysokoškolské vzdělání, ale špatné nastavení systému. Česko potřebuje lidi, kteří se na vysokých školách naučí praktické věci, a ne to, aby na konci vyplodili teoretický blábol, který v podstatě nemá žádnou cenu.
Kauza plagiátorství, která postihla několik ministerských kandidátů Babišovy vlády, má několik rovin, které se vzájemně prolínají a vytvářejí tak vícerozměrný diskusní objekt, v němž se dá jednoduše ztratit. Rovina etická je vcelku srozumitelná, plagiátorství je podvod, tolerovat se nemá a omluva neexistuje.
Pak je tu rovina politická. Karl-Theodor zu Guttenberg byl vysoce kvalifikovaný německý ministr obrany a stejně musel v roce 2011 kvůli plagiátorství po obrovském tlaku veřejnosti a akademické obce odstoupit. V případě bývalé ministryně spravedlnosti Taťány Malé nebyl problém jen v plagiátorství, ale v samotné kvalifikaci vykonávat post ministryně spravedlnosti, jenž je nadán skutečně významnými exekutivními pravomocemi. Člověk, který získal vzdělání na pochybné škole známé tím, že obdaří právnickým titulem každého, jenž by na veřejné vysoké škole neuspěl, byl hrozbou pro resort a dalším snížením pomyslného dna, o němž se vždy domníváme, že nemůže být hlubší.
Hned poté vyplulo, že opisoval i dnes už bývalý ministr práce a sociálních věci Petr Krčál, a teď musí totéž vysvětlovat ministr obrany Lubomír Metnar.
A tím plynule přecházíme do třetí roviny, které se to týká, tedy vzdělávací, na které okamžitě začaly hopsat staré křivdy a s uspokojením se zrcadlily v diskusních jeskyních na sociálních sítích.
„Je to tu samý vysokoškolák, přitom polovina z nich se neumí správně podepsat, pak to všechno podvádí při zkouškách a v závěrečných pracích. Už aby se to zatrhlo, vysoké školy nejsou pro každého, hezky do práce s nimi!“
Inu, to je tak, když se zavede nějaký úzus a veřejnost s ním pracuje jako s nejrychleji dosažitelnou racionální konstrukcí, kterou je třeba obestavět nějaký problém. Ano, je to řešení, pojďme očistit vysoké školy. Bude tam chodit jen elita, výsledky se zlepší, plagiátů ubude. Radost? Nebo ne? Samozřejmě se můžeme vrátit do 20. století, ale co z toho budeme mít?
Dobrý pocit z toho, že titul z vysoké školy, na který jsme se někteří tak nadřeli, má zase nějakou hodnotu? Skutečně chceme zachraňovat svátost titulů nebo zlepšit vzdělávání české společnosti? Když totiž omezíme přístup na vysoké školy jen pro „nejchytřejší“, půjdeme přímo proti evidentně funkčnímu globálnímu trendu.
Jako kdybychom chtěli vypnout internet, protože tam občas naleznete stránky, které kazí děti a rodinný život. Když tohle někomu navrhnete, pravděpodobně si bude klepat na čelo. Ale když se zeptáte na totéž ve vzdělávání, sklidíte potlesk.
Stejně jako v případě internetu, i ve vzdělávání se nesmíme vracet do minulosti, ale snažit se kultivovat systém za daných podmínek. Jižní Korea, Finsko, Skandinávie, západní Evropa, celá severozápadní polokoule, která reprezentuje rozvinutý svět, stojí na tom, že na tzv. vysoké školy má přístup většina populace. Jižní Korea se díky tomu stala 10. největší ekonomikou světa.
Ten princip je jednoduchý. V rychle se měnícím světě, kde zanikají původní profese v jejich ustálené podobě, vznikají nové, mění se celý koncept lidské práce, transformuje se osobní i společenský život, je přímo sebevražedné vracet se k modelu, kdy se má dítě v patnácti letech rozhodnout, čím v životě bude, a za další tři nebo čtyři roky k tomu získat kvalifikaci.
Naopak přirozeně se prodlužuje doba setrvání ve vzdělávacím systému. Tím se jednak zvyšuje připravenost mladých na měnící se svět a jednak – velmi důležité – se zvyšuje míra využití lidského potenciálu české společnosti.
A vězte, milí krajané, my nic cennějšího nemáme. Když necháme mozky lidí zakrnět, budeme vždy hrát jen okresní přebor. Nicméně něco se musí stát.
Potřebujeme změnit vzdělávání na vysokých školách tak, aby Taťána Malá, Petr Krčál a mnoho dalších nestáli před požadavkem napsat obsáhlou teoretickou práci, aby prokázali svou akademickou způsobilost. Nejsou to žádní akademici a nemají jimi být. Mají však mít možnost studovat prakticky zaměřený bakalářský obor, který kromě profesní přípravy prohloubí jejich jazykovou gramotnost, společenské kompetence a vše ostatní, co budou potřebovat během života plného změn.
A jaký by měl být výstup? Žádný teoretický blábol, který v drtivé většině nemá žádnou cenu. Praktický, celoroční projekt zpracovávající téma v oboru studia. A ten obhájit. Budeme potřebovat kvalifikované zdravotní sestry, sociální pracovníky, úředníky a řadu dalších profesí, u nichž oceníme, pokud takoví lidé získají během svého studia skutečné vzdělání ve svém oboru a zároveň zvýší svůj společenský kredit. Akademická zadání nechť zůstanou pro univerzitní studia výzkumného a vědeckého charakteru. A pak nekompromisně potírejme parazitní „vysoké školy“, které devalvují vzdělání na úroveň kousku papíru. Nebudeme muset řešit další problémy paní Malé.
Nekompromisně potírejme parazitní „vysoké školy“, které devalvují samotné vzdělání na úroveň kousku papíru.