I Kostková si za velké krize může dělat cokoli
Betty opouští venkov i manžela a vrací se do Seattlu ke svým sestrám a matce. Bohužel se ale právě píší 30. léta, takže ekonomická situace novým životním začátkům úplně nenahrává. To je výchozí situace hry Kdokoli může dělat cokoli, kterou podle stejnojmenné knižní předlohy Betty MacDonaldové připravila Věra Mašková pro pražské Divadlo Ungelt.
Autobiografické téma dodnes velice populární americké autorky zrežíroval pro Letní scénu divadla Peter Gábor. Ten plně využil nabízející se retro nálady kusu včetně dobové hudby, oblečení, ale i psacího stroje, rozhlasu či jednoduché scény, které vévodí obrovský reklamní poutač.
Vypravěčem a ústřední postavou hry je spisovatelka ve ztvárnění Terezy Kostkové. Sama herečka před červencovou premiérou upozorňovala, že zde lze jen těžko mluvit o hlavní postavě, protože všechny čtyři ženské hrdinky mají důležitou úlohu a tráví na jevišti většinu času společně. Je to však právě její Betty, která prodělává největší proměnu. Do Seattlu se dostává jako zakřiknutá nesebevědomá žena, která netuší, kudy se svým životem dál. Naštěstí nachází zázemí u své rodiny, kde se jí okamžitě chopí temperamentní sestra Mary v podání Máši Málkové, která ji postupně naučí pohybovat se v novém světě. Právě kontrast mezi letorami obou žen je hnacím motorem první poloviny inscenace. Málkové role Mary vysloveně sedla, zbylé ženy (vedle Kostkové je to ještě Jitka Smutná a Eva Josefíková) trochu zastiňuje.
Dva muži na spoustu rolí
Čtveřici žen pak dobře doplňují mužští protějškové v podání Jaromíra Noska a Jiřího Hány, kteří obstarávají všechny muže zvenčí, jež čtveřice žen během svých útrap potkává. První polovina je lehce posmutnělá, i přes pozitivní náladu do ní totiž melancholicky probublává pocit drtivé reality krize poloviny třicátých let. Popřestávková část pak nabírá na rychlosti, některé scénky se až klipovitě střídají. Autoři však i zde vystihli onen nezdolný entuziasmus a schopnost povzbudit, který z děl MacDonaldové čiší a který z nich dodnes činí lákavou četbu.
„Dohromady jsme měli pocit, že přežijeme všechno,“říká Betty ústy Kostkové, když poukazuje na rodinnou „schopnost radovat se tváří v tvář té zkáze“. Tohle poselství, že s rodinným zázemím jsou najednou všechny útrapy poloviční, působí vlastně jednoduše. Občas ale neškodí si ho zopakovat a znovu si ho uvědomit. Kdokoli může dělat cokoli k tomu nabízí ideální příležitost, která se neztratí ani v celoročním repertoáru scény.