Nejasný konec korejské cesty

Severní Korea předala minulý týden Spojeným státům několik desítek těl amerických vojáků, kteří padli v korejské válce. To je však jen malý krůček na cestě k denuklearizaci poloostrova, kterou slíbili Donald Trump a Kim Čong-un.

Říká se, že čas běží rychle jako voda a že není nic staršího než včerejší noviny. V mediálním světě a dnešní rychlé době to platí více než kdy jindy. Historickou schůzku vedoucích představitelů obou Korejí Mun Če-ina a Kim Čong-una na konci dubna vzápětí mediálně zastínila květnová královská svatba prince Harryho a Meghan Markle, kterou sledoval online celý svět.

Neuběhl ani měsíc, svatba roku byla zapomenuta a tentýž svět v půli června napjatě očekával výsledky vrcholného setkání Donalda Trumpa a Kim Čong-una.

Minutu po minutě jsem viděli online každý krok obou protagonistů a dopodrobna se rozebíraly neskutečné detaily včetně složení jídelníčku a velikosti obálek.

A teď, na konci července, už výše zmíněné upadá v zapomnění a nedávná helsinská schůzka Trumpa a Putina opět naplno rozdmýchala „ruskou kauzu“současného amerického prezidenta.

Nenechme však korejskou otázku zapadat prachem úplně a podívejme se, jak (a zda vůbec) se daří naplňovat sliby, které si na závěr Trump i Kim navzájem dali. Vágnost a neurčitost společného závěrečného prohlášení to poněkud zjednodušuje. Konkrétních a jasných bodů v něm totiž bylo pomálu.

Klíčovým z tohoto pohledu můžeme označit „závazek USA a KLDR k navazujícím jednáním amerického ministra zahraničí Mika Pompea a odpovídajícího vysoce postaveného představitele KLDR, a to v nejbližším možném termínu“.

Mike Pompeo už 6. července navštívil Pchjongjang a v rozhovorech s Kim Jong-čcholem, který má diplomatická jednání s USA na starosti, pokračoval ve snaze nalézt společnou řeč.

Na jednu stranu to ukazuje, že otevřenost k dialogu a vůle najít řešení trvá, jak ostatně naznačují i ústupky obou zemí. KLDR zatím zneškodnila svoji jadernou střelnici a začíná demontovat objekt pro montáž nosných raket a zařízení pro testování raketových motorů.

Spojené státy zase záhy po summitu zrušily tři společná vojenská cvičení, včetně každoročního cvičení Ulchi Freedom Guardian, kterého se jen loni zúčastnilo 17,5 tisíce amerických vojáků. To kromě KLDR potěšilo i Čínu, která jakoukoliv aktivitu americké armády v blízkosti svých hranic nevidí ráda.

Na druhou stranu, skepse a obezřetnost jsou stále na místě. Zatímco Pompeo poslední červencové rozhovory diplomaticky zhodnotil jako „produktivní“, což může znamenat i to, že se skoro nic nedohodlo, Severokorejci vyjadřují zklamání a mluví o gangsterském vynucování jednostranného odzbrojení. Znovu se tak ukazuje největší slabina celého procesu: summit nebyl vyvrcholením zdlouhavé diplomatické práce na nižších úrovních, ale naopak. Když bychom dali za pravdu skeptikům, kteří tvrdí, že předjednat summit Trumpa a Kima by bylo extrémně obtížné až nemožné, tak bude třeba počítat s tím, že minimálně stejně dlouho budou trvat tato následná jednání a výsledek může být nejistý.

Připustíme-li možnost, že pravdu mají ti, kdo tvrdí, že se Severní Korea jaderných zbraní nikdy nevzdá, získává tím Kim Čong-un spoustu času, možná i několik let, aby mohl pod rouškou jednání o nukleárním odzbrojení tahat Američany (potažmo celý svět) za nos.

Ani druhému konkrétnímu závazku KLDR ze závěrečného prohlášení – a sice návrat ostatků amerických vojáků z korejské války – se nevyhnuly komplikace.

I když Donald Trump už 20. června prohlásil, že ostatky dvou set amerických vojáků jsou už zpátky v USA, nebyla to pravda. Zatím se jich minulý týden vrátilo přes padesát. Problematická je už samotná formulace použitá v prohlášení. Mluví se tam mimo jiné o „... okamžitém navrácení ostatků těch, kteří jsou už identifikováni“. Jenže není vůbec jasné, co se tou identifikací myslí.

Američtí vojenští specialisté ve spolupráci se Severokorejci vyhledávali, identifikovali a vyzvedávali ostatky vojáků z korejské války přímo v KLDR v letech 1996 až 2005. Poté se vzájemné vztahy USA a KLDR zhoršily a společný projekt byl přerušen.

I přes přítomnost odborníků přímo na místě to byla náročná a zdlouhavá práce. Za celou dekádu se podařilo vyzvednout pouze 220 Američanů. Od té doby to závisí jen na Severokorejcích samých, pro které je nemožné bez pomoci moderní genetiky a historických informací přiřazovat jména k jednotlivým ostatkům. Nakonec tedy není ani jasné, zda ostatky, které od té doby nashromáždili, patří Američanům, nebo Korejcům.

I tato záležitost byla nepochybně předmětem jednání Mika Pompea a Kim Jong-čchola. A proto se nakonec předání 55 těl mrtvých vojáků v rakvích pokrytých vlajkou OSN dá označit za úspěch. Na cestě za denuklearizací Korejského poloostrova to ale bude opravdu jen malý krůček.

Otevřenost k dialogu a vůle najít řešení na obou stranách existuje, jak naznačují ústupky Severní Koreje i Spojených států.