Reformátor, který rád diktuje
V Saúdské Arábii už mohou jezdit ženy autem. Místní vládce zemi obezřetně reformuje. Jenže cílem není žádná demokratizace, ale upevnění tamní monarchie, která má své prsty ve většině blízkovýchodních konfliktů.
To bylo slávy, když cirka před měsícem usedly ženy v Saúdské Arábii legálně za volant! Jaká to modernizace, jaký pokrok ve vnitřních poměrech islámské absolutní monarchie, která je tradičním spojencem liberálního Západu. V medializovaných ovacích však zanikly kritické připomínky, kterak byly předtím sankcionovány umělkyně, jež striktní zákaz řízení automobilů porušily. Bezmála vůbec se neobjevily ani popisy sáhodlouhého zápasu o tuto pro nás samozřejmost.
Škoda, neboť bychom se tím hodně dozvěděli nejen o režimu státu, kde se na hezčí část člověčenstva nahlíží jako na obyvatele druhého řádu, ale svým způsobem i o pragmatismu řady demokracií. Na prvním místě Spojených států, jejichž spojencem země Saúdů je.
Konflikt o právo řídit vůz, v němž se, dodejme v zájmu objektivity, na obou stranách činila obě pohlaví, měl někdy až bizarní aspekty. Ultrakonzervativní sunnitské duchovenstvo, které si v zemi udržuje nemalý vliv, se léta zuřivě bránilo takové „novotě“.
Vidí v ní nebezpečí westernizace tamní pospolitosti, ne-li zdroj „nárůstu prostituce, pornografie, homosexuality a rozvodů“. A objevovaly se ještě daleko absurdnější argumenty proti zákonnosti ženského automobilismu. Točily se ohledně „rizika“všeobecného vymizení panen. Což, myslím, o míře progresivity významných aktérů systému hovoří docela jasně.
Příznivce liberalizace v zemi neustále zatýkají a už pouhé otevírání veřejných kin představuje obrovský reformní počin faktického vládce Saúdské Arábie, jímž se loni stal asi třicetiletý Muhammad bin Salmán.
Tvrdý hráč
Korunní princ označovaný zkratkou MBS si patrně až příliš dobře uvědomuje nemalé potíže rodné entity – v průměru velmi mladé společnosti řízené archaickými pravidly, v níž tak snadno i rychle přibývá frustrovaných poddaných. Veřejný život je neobyčejně sešněrovaný, národní hospodářství stojí a padá s vývozem fosilních paliv, nevyhnutelné změny brzdí hořká sklizeň ze setby řady desetiletí, kdy se vládnoucí dynastie opírala o wahhábitské duchovní.
Vnitřní tvrdost zřízení, kde probíhají popravy stětím hlavy, vyžaduje jedině tvrdé hráče. K nim lze MBS najisto počítat. Bezohledně si poradil s konkurenty „v rodině“, když si vypomohl obviněními z korupce. Ale nastolil i další rázná opatření (zahrnující rovněž oblast sdělovacích prostředků), jimiž si upevnil svou zánovní pozici.
Pílí chce oslabit klér a určitý ideový univerzalismus prostředí, kde nastal úsvit islámu, nahrazuje promyšleným saúdským nacionalismem.
Elitám v Rijádu útočnost v zahraničí prochází, protože vůči Západu postupují pragmaticky.
Kromě toho je považován za strůjce nepřátelských kroků vůči osobitě jednajícímu Kataru nebo za architekta agresivního výpadu do chudobného, rozvráceného, hladového Jemenu. Tradičně nestabilní entity, u níž se ani nechce věřit, že jí Římané mohli říkat „Felix Arabia“– „Šťastná Arábie“.
Každopádně elitám v Rijádu zahraniční útočnost prochází. Vůči Západu, odkud bere většinu výzbroje, totiž postupují vpravdě pragmaticky. V souladu s posledním tvrzením je rovněž fakt, že Donald Trump dříve navštívil dotyčný pouštní stát nežli Izrael. Znevýhodňování domácích menšinových šíitů či systematický militární postup proti jejich majoritě v Bahrajnu tak nejsou problémem. Zvláště pokud se jejich potlačování propagandisticky prezentuje v rámci oslabování rozpínavého Íránu, jenž je Saúdům geopolitickým nepřítelem č. 1.
V tomhle duchu se také dá snadno pochopit nepřímá saúdská angažovanost v Sýrii. Damašek, a to pochopitelně ne pouze ve vztahu k arabským soukmenovcům, doplatil na svoje vysokoúrovňové spojenectví s ambiciózním Teheránem. Pro něj je obvyklé zdůrazňování vlastní, šíitské pravověrnosti (třebas jde převážně o zástěrku klasických mocenských ambicí), případně zdůrazňování nekompromisního nepřátelství k „sionistickému projektu“neboli jiné regionální mocnosti, Izraeli.
Revoluce ne
Nepřehlédnutelným impulzem k nyní nastolovaným změnám bylo i pro Rijád tzv. arabské jaro. Znamenalo revoluce, nota bene revoluce zdola. Lidový neklid, jakož i nevypočitatelnost širokého pásu blízkého území. S rigidní orientální despocií tudíž dokonale neslučitelné jevy.
Nepříjemné bylo rovněž, jak se k vlně revolt postavil bývalý americký prezident Barack Obama. Kromě jiného se netajil záměrem poněkud zmírnit kontinuální napětí mezi Spojenými státy a Íránskou islámskou republikou.
Čímž se arabský Rijád mimochodem ocitl v podobné mezinárodněpolitické situaci jako židovský stát. Trumpovy zběsilé počiny, zahrnující zrušení jaderné dohody s Peršany, jim tak oběma pravděpodobně vyhovují poněkud více.
Co se týká budoucnosti Saúdské Arábie, dá se počítat s realizací vysoce pragmatických, obezřetně prováděných reforem shrnutých do „Vize 2030“, za níž stojí korunní princ. Ovšem odtud potud. Cílem má být sotva víc než posílení režimu v prostředí, ve kterém se velmi rychle mění role. Upevnění blízkovýchodní monarchie. Diktatury.