Český film? Radši si zajdu na polský

Když někam jezdíte víc než deset let, tak už si taky občas něčeho všimnete. A máte tendenci srovnávat. Mě to popadlo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Festivalu, který se koná ve stínu karlovarské slávy. Místo hvězd kráčejících si po červeném koberci obklopeném lidmi pro povinnou cenu od Jiřího Bartošky za přínos kinematografii v Hradišti nemáte problém potkat herce a filmaře v parku na trávě. Známých jmen je tu podstatně méně, ale ty nejlepší snímky z Česka a okolních zemí za poslední rok máte šanci vidět taky. A v případě těch českých je šance rok od roku větší, říkám si, když sedím v uherskohradišťském kulturáku na předpremiéře snímku Všechno bude od jedné z největších nadějí českého filmu, režiséra Olma Omerzu.

Do kin má film jít až za měsíc, provázejí ho slušné ohlasy a režisér do Hradiště přivezl i představitele hlavních rolí. Podle zkušeností z minulých ročníků byste čekali, že na takový typ projekce v devět večer bude natřískáno. Protože festivalové publikum si po tropickém dni plném divných řeckých filmů a psychologických dramat Ingmara Bergmana rádo dá něco „hezkýho, českýho“.

Ale jistota pomalu mizí. Sál je poloprázdný, byť si to zrovna tento film nezaslouží, protože po dlouhé době jde o celkem originální snímek. Sice malý, bez hvězd, ale promyšlený. Zimní road movie, která pobaví a dopadne jinak, než čekáte, protože postavy nejsou prvoplánové figurky. Potěší. Vysloveně nenaštve ani komedie Tomáše Pavlíčka Chata na prodej, občas se dopustí i chytrého gagu. Nějak se však nemůžete zbavit dojmu, že současné tuzemské filmy nenabízejí nic, o čem byste chtěli psát domů. Za pár dnů si nebudete pamatovat, že jste je viděli.

Ztělesněním této filmařské bezradnosti se stal Jiří Vejdělek, který co do počtu diváků v kinech úspěšně převzal pomyslně zrezivělé žezlo od Zdeňka Trošky. Avšak čekat, že jeho bezduché frašky o dobře situovaných ženách a mužích, jejichž smyslem života je většinou nostalgicky plkat o sexu, nabídnou zábavu pro všechny jako svého času Forman či Papoušek, nemůžete.

Ale nemusíme zůstat jen u komedií, podobně trpí i drama. Kdykoli se český filmař pokusí o hlubší téma a náročnější produkci, jako v posledních letech David Mrnka s příběhem Milady Horákové či Filip Renč s Lídou Baarovou, skončí to v lepším případě natahovanou nudou, v horším až trapnou, rádoby světovou podívanou. Když se pak na velkém plátně díváte na Kachyňova Krále Šumavy, tak si říkáte, jak obludný, ale přitom dobrý tenhle starý film o mužích, kteří na hranicích stříleli převaděče, vlastně je.

Slušnou úroveň si drží někteří tvůrci krimiseriálů, kteří si dobře nastudovali své severské vzory. Třeba Vzteklina či Pustina je dobrá, ale na delší rýmování to není. I proto sály na českých festivalech místo českých filmů čím dál víc plní polské, maďarské nebo rumunské. Zvlášť pozoruhodné je v posledních letech vzedmutí polských filmů.

Když v programu zahlédnete snímek oceněný polským Orlem, můžete si být skoro jisti, že půjde o zajímavější podívanou, než nabídne obdobný biják oceněný Českým lvem. Třeba rodinné drama Piotra Domalewskiho Tichá noc na první pohled působí lacině, odehrává se povětšinou v jednom domě, nic co bychom nedokázali natočit u nás, pomyslíte si, ale jen se začne propletenec vztahů zamotávat, rodina se navzdory škrobené vánoční atmosféře rozhádá. A vy přemýšlíte, kdy naposledy tak chytře napsaný film točil někdo u nás.

O větších produkcích jako Jack Strong nebo Volyň nemluvě. Byť se to Čechům nechce věřit, Poláci něco umějí mnohem lépe než my. Polský film prostě jede a český chřadne. Doufám, až budu z Hradiště psát za pár let, že se to snad změní.