Noha s Langmajerem táhnou klasickou letní frašku
Komedie Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou v hlavní roli nabízí všechny plusy i minusy odpočinkového letního hraní.
Za okny zní Big Ben a do luxusního hotelu Westminster si právě jeden z ministrů přivedl milenku. Vypadá to na žhavou noc, ovšem jen do té chvíle, než dobře stavěná dívka najde na okenním parapetu bezvládné tělo jakéhosi muže.
To je základní zápletka britské komedie Příště ho zabiju sám!, kterou pro pražskou Letní scénu Harfa zrežíroval Jan Nosek Novák. Podobně jako vloni ve zde uvedeném Natěrači, i nyní obsadil Novák Leoše Nohu (ministr), Barboru Mottlovou (milenka) a Evu Decastello (ošetřovatelka). Hra z pera britského herce a autora Raye Cooneyho však vyžaduje postav víc, vedle zmíněné trojice se tak objeví ještě Lukáš Rous, Michaela Kuklová, Libor Jeník a především Lukáš Langmajer ve větší úloze zakřiknutého ministrova pomocníka.
Já vlastně nemohl
Cooney, který je na Ostrovech označován za „mistra frašky“si právě za tento kus, který se v originále jmenuje Out of Order, odnesl Cenu Lawrence Oliviera. A fraška je v tomto případě skutečně správné slovo, lehoučká komedie nabízí od prvních momentů dvojsmyslné debaty ve stylu „Taková krásná vlhká noc“, „Co kdybych roztáhla... závěsy?“či „Jak jste mohl?“– „Já vlastně nemohl.“ Vtipy okolo nevěry a erotiky mezi postavami Nohy a Mottlové však po nálezu mrtvoly vystřídá čistě situační komedie. Náhle se vyrojí množství dalších postav, od ředitele hotelu přes neodbytného číšníka a ministrovu manželku až třeba po žárlivého manžela milenky. A protože nález mrtvoly by při vyšetřování mohl odhalit i ministrovu nevěru, snaží se hlavní postava neustále vymýšlet další a další lži, do kterých se spolu se svým pomocníkem solidně zaplétají.
Jednorázovka
Komedie stojí především na výkonech těchto dvou. Nohovi se s Langmajerem podařilo vytvořit poměrně zábavnou dvojici, jakmile ale nejsou na jevišti spolu, je to znát a komedie okamžitě ztrácí tah.
Příště ho zabiju sám! je prostě klasická jednorázovka na letní večer. Oplývá všemi výhodami a nevýhodami takového kusu. Vedrem a prací znavený divák si u ní skutečně odpočine, při ztrátě pozornosti nehrozí, že by mu něco z děje uniklo. Na druhou stranu však trpí klasickým nešvarem těchto her – tedy zbytečnou délkou. Kdyby se humor a vtipy rozmístěné velice velkoryse do dvou hodin nastřádaly do poloviny takové délky, představení by bylo mnohem svižnější.
Ale tak má divák v hlušších momentech alespoň čas obhlédnout nezvyklé prostředí zdejší scény; pohled na O2 arenu a industriální okolí je odtud opravdu neopakovatelný. Letní scéna Harfa je celkově prostě zajímavé zpestření v žánru prázdninového hraní.