Plán Zuzany Hejnové
Česká překážkářka chce vydržet do Tokia 2020
Snad až historie docení, jak mimořádné byly její výkony, když se coby Evropanka bílé pleti dokázala prosadit k titulu mistryně světa v běžecké atletické disciplíně. Zuzana Hejnová jej získala na trati 400 metrů překážek hned dvakrát, navrch přidala olympijský bronz. Dvakrát už také zvažovala, že kariéru ukončí. Přesto to opět neudělala. I proto, že z mistrovství Evropy naopak žádnou medaili nemá. A tak navzdory všem svým zraněním posledních měsíců vzhlíží k šampionátu, který v pondělí v Berlíně začíná.
Jak je na tom vaše tělo nyní?
Není úplně stoprocentní, to už nebude nikdy. Pořád s něčím bojuju, zrovna teď mě bolí achilovky, ale to je takový standard. Připomínám sama sobě: S tou bolestí jsi schopná běhat už několik let, i s ní přece dokážeš předvádět dobré výkony.
Koncem června vás pro změnu vyhnaly ze závodů potíže s kolenem. Co se s ním stalo?
Měla jsem docela dobrý trénink na Julisce a najednou mě začalo tahat zadní stehno. Od něj se pak přetížila předkolenní šlacha. Přitom jsem zrovna běhala tak dobře. Myslela jsem si, že když odvolám jedny závody v Kodani, bude koleno zase dobré, ale neléčilo se až tak rychle. Radši jsem mu tedy dopřála delší oddych a ani neběhala v tretrách.
Nepřepadají vás v takovou chvíli myšlenky: Proč zrovna já? Proč musím být každý rok zraněná a nemám jednu sezonu klidnou?
Občas mě to napadá. Jenže pak si řeknu: „To tělo už je několik let přetěžované, proto se takhle brání, a když už je toho na něj moc, přinutí tě zvolnit.“Být celý rok zdravá by byl pomalu zázrak. Nejsem v tom sama. Všichni vrcholoví sportovci neustále s něčím bojují.
Kdybyste věděla, co všechno vás jednou bude bolet, udělala byste v minulosti něco jinak?
V danou chvíli dělá člověk vždycky to nejlepší, co může. Asi bych nic z minulosti neměnila. Všechno se děje z nějakého důvodu. Jsem ráda, jak se vše vyvíjelo. Ty chvíle, kdy jsem nebyla zdravá, jsem si potom vždycky nějak vynahradila.
Koleno je teď v pohodě?
Jo, spravilo se. Lehce ho cítím, ale trénuju naplno a při běhu o něm vůbec nevím.
Je vám 31 let. Od roku 2016 zvažujete konec kariéry. Proč jste se opakovaně rozhodla zůstat?
Protože mě to pořád baví. Dokud jsem schopná konkurovat světové špičce a zdraví mi jakžtakž drží, končit se mi zatím nechce. Zkusím vydržet až do olympiády v Tokiu 2020. Po ní to přenechám mladým.
Takže tentokrát je další prodloužená Zuzany Hejnové rovnou dvouletá?
Ano. Olympiáda je nejvíc, co sportovec může zažít. Chtěla bych na ni běžet ještě jednou, počtvrté.
Loni jste v Londýně tvrdila, že kariéru natahujete i proto, abyste se poprvé stala mistryní Evropy.
Teď říkám, že mě v Berlíně potěší jakákoliv medaile. Samozřejmě že chci vyhrát a udělám pro to maximum. Ale uvidíme, v jakém rozpoložení se tam ocitnu, co předvedou soupeřky a jestli mě achilovky nebudou moc omezovat. Věřím, že mohu běžet mnohem rychleji než na republice. A jsem ráda, že na mě tentokrát čekají jen dvě kola. (Nejlepších 12 žen evropských tabulek je nasazeno přímo do semifinále, Hejnová je v nich časem 55,16 čtvrtá.)
Jakou formu jste odpozorovala u soupeřek?
Největší favoritkou je jasně Švýcarka Lea Sprungerová, první v tabulkách. Ale ani ona nemá zaběhnutý žádný zázračný čas (54,79) a navíc u ní dost záleží na tom, jak jí v závodě vyjde rytmus. Ty další holky jsou hrozně vyrovnané, bude to boj. Věřím, že mi pomohou i zkušenosti a síla osobnosti.
Jak si to mám vysvětlit? Zamračíte se na ně a ony se leknou?
To ne. Ale známe se řadu let. Když uvidí, že jsem dobře připravená, mohlo by to na jejich psychiku zapůsobit. Já jsem typ „závodnice“.
V klíčový okamžik se ve vás na startu probouzí dravá šelma?
Velký závod mě prostě namotivuje mnohem víc než menší. Díky tomu většinou zvládám i tíhu okamžiku, když mám v daný moment dostat ze sebe to nejlepší, na co celý rok trénuji. Ne všichni tohle dokážou. Není vůbec sranda takhle se nastavit a naladit, ale já z mého nastavení dokážu občas vytěžit i výkony, na které bych papírově neměla mít.
Berlínský stadion je obrovským i starodávným kotlem. V létě 2009 jste ho okusila při mistrovství světa. Jak na něj vzpomínáte?
Na celé to mistrovství vzpomínám ráda, bylo skvěle zorganizované, což bude podle mě i letošní Evropa. Navíc Němci jsou výborní fanoušci. Na druhou stranu tenkrát se ten šampionát konal rok po olympiádě v Pekingu, na které jsem se dostala do finále, tak jsem v něm chtěla být i v Berlíně. Jenže jsem skončila jedenáctá, na finále jsem koukala jen z tribuny a dost mě to mrzelo. Přitom tehdy mi bylo jen 22 let a i postup do semifinále na světě byl pro mě úspěchem.
Od té doby uplynulo devět let. Připadá vám, že se to událo neskutečně dávno?
Právě že vůbec. Připadá mi to nedávno. Ten čas strašně letí.
Celá vaše kariéra jako by byl jeden velký, zběsilý let: zlato – zranění – zlato – zranění.
Je to tak. Zpočátku jsem se držela dlouho zdravá a na stejné vlně, zato pak měla ta kariéra pořádné výkyvy a po zlatu z mistrovství světa vždycky přišlo zranění. Ale je otázkou, jestli je lepší být pořád zdravá, průměrná a ve finále neustále sedmá, nebo jednou vyhrát a potom být v další sezoně zraněná.
Myslím, že vaši odpověď na tuto otázku znám. Na mistry světa se nezapomíná.
Přesně tak. Děláte to proto, že chcete být nejlepší. Být nejlepší na světě je pro sportovce nejvíc. Nelituji ničeho, i když jsem pokaždé byla smutná, když jsem kvůli vší té bolesti nemohla ani trénovat. Protože stát na nejvyšším stupni a slyšet hymnu, to je tak nádherný pocit.