Nejrušnější přechod světa

Po přechodu na křižovatce v tokijské čtvrti Šibuja ve špičce projde 2 500 lidí na každou zelenou. Je to největší atrakce Tokia. Šli jsme dav proti davu, čekal jsem náraz, mačkanici a rány lokty, ale promnuli jsme se jako hejno ryb.

Japonsko. Energické, ale klidné, spořádané, zdvořilé. Lidé na přechodu fungují jako japonské tranzistorové rádio dávných časů. Malé součástky, které zapadají do sebe, až je z nich jedna dokonalá věc. Poezie v pohybu. Jako když stovky lidí cvičí naráz tai-či. Spartakiáda na přechodu pro chodce. A dokonale nacvičená.

Co na to říká bronzový pes

Není divu, že se to děje zrovna tady. Stanice Šibuja je jednou ze tří největších v Tokiu, a tudíž i na světě. Kříží se tady tři trasy metra a sedm vlakových linek. Přes dva a půl milionu lidí denně.

Čtvrť Šibuja tepe a buší. Na davy křičí neonové billboardy, reklamy, hudba. Je to čtvrť zábavy, módy, nákupů, trendů. Skel, oceli, konzumu a peněz.

Ale uprostřed toho všeho bušení je místo, které člověka přiměje, aby se zastavil a dojal.

Jako si Pražané dávají sraz „pod ocasem“, lidé v Tokiu se scházejí u psa.

Je to bronzová socha pejska, který čeká na svého pána. Jmenoval se Hačiko a sedí tady, jako tady tiše sedával celé roky a marně ho vyhlížel, protože nevěděl, že páníček je už mrtvý.

Pejsek se tady kdysi potuloval a jednoho dne na jaře 1924 si ho všiml univerzitní profesor Hidesamburo Ueno. Vzal si ho domů a Hačiko na něj chodil čekat každý večer ke stanici Šibuja. Trvalo to ale jen rok.

Profesor zemřel v práci. Mrtvice. Ale zkuste něco takového vysvětlit psovi. Hačiko chodil čekat dál. Devět let. Příběh se šířil a nakonec mu tam postavili sochu.

Hačiko byl zřejmě první pes, který měl sochu už za svého života. Bylo to v dubnu 1934. Rok poté zemřel i on. Našli ho ležet v blízké uličce.

Kolem je dnes blázinec. Auta se valí v mnoha pruzích, krásné Japonky v účesech, které stály majlant, přes ruku tašky s nákupy z okolních butiků. Studentky ve školních uniformách, některé vypadají jako námořníčci, některé jako prsaté pionýrky. Mladíci s obarvenými vlasy. Úředníci v tmavých oblecích a s uštvanýma očima. Vytřeštění turisté. A jeden mladý muž, tyrkysové kvádro a místo kravaty dětskou hračku, žlutého gumového delfína.

Davy se valí křižovatkou, každé dvě minuty nová armáda chodců. Sráží se tady kakofonie zvuků, barevná světla, odrazy gigantických budov a vln poslední módy.

A uprostřed toho blázince pořád trpělivě sedí věrný Hačiko.

Čeká. A čeká a čeká. Je mu úplně jedno, že už zase blikla zelená.