V Památník, na který se zapomnělo
Památník Buzludža vlastně stavělo celé Bulharsko. Měla to být velká sláva, a také byla. Avšak dlouho nevydržel, dnes – po necelých 40 letech – už se rozpadá.
íte, tady v tomto domě byla dříve policejní stanice, jejíž posádka hlídala hlavní přístupovou cestu k pomníku,“říká mi u večeře pan Conio, provozní lovecké chaty Diana. „Máte jinak docela štěstí, že ještě uvidíte interiér, neboť z bezpečnostních důvodů bude památník brzy uzavřen a hlídán policisty čtyřiadvacet hodin denně.“
Tak to je, musím říci, dobrá zpráva, a jak jsem později zjistil, památník skutečně začala hlídat bulharská policie a dovnitř dnes neproklouzne ani myš.
Měl jsem toto místo na seznamu už delší čas… Jeden známý bulharský fotograf tam před zhruba čtyřmi lety v zimě pořídil několik skvělých snímků, které obletěly internet a přilákaly k tomuto místu baterie fotografů snad z celého světa. Bohužel také vandaly a sprejery, kteří toho poničili hodně, bohužel. Například spektakulární mozaiky v dolní dvoraně budovy.
Létající talíř
Památník Buzludža je v horách v centrálním Bulharsku. Na místě, kde v roce 1868 vojevůdci Hadži Dimitar a Štefan Karadža společně padli ve statečném boji proti Turkům. Nedaleký památník „Šipka“je pro Bulhary od té doby legendou.
Později v letech 1941 až 1944 se v těchto horách vedl partyzánský odboj. Události z bulharské historie jsou zachyceny – v mozaikovém provedení – v hlavní dvoraně a vrchních galeriích celé stavby. Mozaikové výjevy jsou velice krásné, tedy to, co z nich zbylo. Pracovalo na nich tehdy čtrnáct významných bulharských umělců.
Výstavba památníku začala v roce 1974 a stala se, řekněme, národním projektem. Od místních starousedlíků jsem se také dozvěděl, že na ni přispívali svými sbírkami i děti ve školách a mateřských školkách. Památník se pro Bulhary stal prestižní záležitostí.
Vrchol hory byl odstřelen mnoha náložemi a na vzniklé plošině se hned začalo budovat. Na svou dobu to nebyla ledasjaká stavba, kupříkladu mramorové lavice vystavěné do kruhů – jakoby formou amfiteátru – v hlavní dvoraně budovy byly vytápěné.
Budova tak trochu připomíná létající talíř. V jejím těsném sousedství se nachází 70 metrů vysoký sloup, na který lze vystoupit po dnes již zarezlém železném schodišti. Na vrcholu pylonu jsou dvě obří rudé pěticípé hvězdy, které měly původně být vykládány rubíny – podobně jako ty, které rudě svítí na věžích moskevského Kremlu. Z toho však nějak sešlo, a tak je místo nich červené barevné sklo.
Přidány byly ještě dva silné světlomety, aby ony rudé hvězdy byly vidět na míle daleko…
Měl jsem možnost vidět několik dobových fotografií a musím říci, že to působilo velmi efektně. Avšak dnes jsou již ony skleněné pláty vytlučeny různými lovci suvenýrů a skončily bůhvíkde…
Památník Buzludža byl oficiálně otevřen veřejnosti 23. srpna 1981 bulharským prezidentem Todorem Živkovem.
Snění v mlze
Procházím památníkem, všudypřítomný je tu zvuk padajících kapek vody. Pomalu se stmívá a musím trochu zrychlit focení a neupadat do svého neustálého snění.
Střecha se již bohužel rozpadá a děravým stropem dovnitř proudí mlha, která se mezitím usadila na vrcholcích hor. Procházím se budovou, rozpadající se betonový štěrk mi šelestí pod podrážkami.
Hlavní sál má průměr 60 metrů a výšku 14,5 metru. Celý zastavěný prostor činí tři tisíce metrů čtverečních.
Po obou stranách hlavního vstupu jsou velkými reliéfovými písmeny znázorněny úvodní verše Internacionály a Pochodu dělníků. Na starších fotografiích lze zhlédnout krásně elaborované interiéry památníku. Sprejeři už vše prakticky zničili, bohužel. Snad jen s výjimkou horní galerie, kde je to nějak neinspirovalo.
Postavit v těchto nádherných horách takovouto impozantní obří budovu pokládám za vrchol lidského umu. To, že se zde výhradně pořádaly sjezdy ústředního výboru komunistické strany Bulharska, je věc druhá…
Údajně byla stavba plná jistých stavebních nedostatků, a to také prý urychlilo její rozpad. Je už bohužel příliš šero, a ač můj fotoaparát zvládá ledacos, nastal čas na návrat.
Opouštím památník, cáry mlhy jsou všude kolem mne a působí to tu až mysteriózně. Jsem docela rád, že se najednou u mě objeví horský ovčácký pes z mojí – asi půl kilometru vzdálené – horské chaty. Dokonce si s sebou přivedl i kamaráda (tedy jiného, toulavého psa) a společně se suneme již starší a ne moc udržovanou asfaltovou cestou do chaty Diana.
Po chvíli hned vedle nás je slyšet trochu podivný štěkot, liška to není, tu bych poznal. Avšak oni ovčáčtí psi jeví jisté známky neklidu či nervozity. Jen na vteřinu zahlédnu jakousi hnědou „psovitou“hlavu vyčuhující z křoví, hned je však pryč. Později večer (a po několika rakijích) mi pan Conio vysvětluje, že to byl zcela určitě šakal. Je jich prý v Bulharsku spousta.
„A víš ty co? Já ti ho přinesu ukázat!“Po chvíli se vrací s velkým a pěkně vycpaným šakalem… Je mi dobře s tím člověkem, musím říci. Je tady s manželkou a jsou myslím docela rádi, že si mají s kým popovídat a také s kým se mírně napít. Ruština mi jde po každé další rakiji čím dál tím lépe. (Mimochodem, když jezdíte po Bulharsku, tak se ruština hodí, čtyřicátníci a starší mluví pouze rusky, mladí jen tu a tam anglicky, ale spíše jen ve městech.)
Obří pochodně z betonu
Druhý den mi to nedá a jdu se podívat k památníku ještě jednou. Vede k němu několik cest, schody se zdají být ještě v pořádku. Pozoruji, že sem kdysi jezdila i autobusová linka, podle zarezlé a již téměř neexistující zastávky. Také všechny přístupové cesty byly kdysi osvětleny.
Míjím obří betonové sousoší gigantických rukou držících pochodně. Překvapivě nejsou posprejované. Trochu se mi honí hlavou, jak vlastně celý bulharský lid na této stavbě participoval. Stále si tak nějak představuji, jak děti ve školách a školkách přispívaly ze svého skromňoučkého kapesného na tuto velestavbu. Sám si na to nakonec vzpomínám, když jsem kdysi chodil do základní školy, a cítím jistou melancholii. Vše je tak nějak pryč. O tom však již psal George Orwell ve svém románu 1984. Jeho hlavní protagonista pracuje na ministerstvu informací a pravidelně uvažuje nad tím, jak je vlastně možné, že se historie neustále opakuje, a také jak se neustále přepisuje a vymazává, modifikuje.
Co bude dál s památníkem Buzludža, nikdo přesně neví. V budoucnu se plánuje celé místo zabezpečit tak, aby padající střešní pláty nikoho neohrožovaly, a budova by byla opět zpřístupněna veřejnosti. Měla by se zde konat sympozia, výstavy a jiné kulturní akce.
Nedaleko odtud je město Šipka, s krásným pravoslavným kostelem. I to se mírně rozpadá. Bývala tu docela velká nemocnice o několika budovách, ale dnes v ní hnízdí jen vlaštovky. To samé se dá říci o místním kině. Prolézám rozbitými dveřmi dovnitř, muselo to zde být dříve honosné, kino „suplovalo“také divadlo a bývala zde i knihovna. Vše je dnes v dezolátním stavu a opuštěné podobně jako spousta dalších továren a jiných budov, které jsem pozoroval z autobusu, když jsem sem jel z přímořského města Burgas…
Privatizace zde nastoupila o něco později než u nás, to je jasné. Pomalu opouštím městečko, míjím vily místních boháčů. Jsou luxusní a hýří barvami. Zbohatlické baroko.
Snažím se dostat zpět do horské chaty Diana. Je asi patnáct kilometrů prudce vzhůru. Nikdo mi nechce zastavit, autostop jde v Bulharsku docela ztuha. Procházím tedy skrz nesčetná levandulová pole, která jsou všude kolem mě. Začíná jejich sezona.
Festival růží, které se pěstují v této oblasti, jsem minul, a tak si užívám alespoň těch levandulí. Rozhodně jsem nečekal, že na ně narazím v takovém množství mimo jižní Francii, kde jsem to měl vždy tak rád. Pořídím několik fotografií, miluji tu jejich modrofialovou barvu kontrastující s okolní zelení.
Procházím řadami levandulí, nádherně voní. Když zvednu hlavu a podívám se nad obzor, tak je v dálce nade mnou vidět obří památník Buzludža. Pompézní a impozantní. Byl odsouzen – a možná že i trochu neférově – k zapomnění.