Nebezpečné zdanění církví
Současná vláda chce zdanit náhrady, které mají církve získat v rámci restitucí. Pokud to však udělá, vznikne nebezpečný precedent. Příště vláda může uzavřít smlouvu o výstavbě dálnice a jiný kabinet pak rozhodnout o zvýšení daní z příjmů firem, které ji s
Komunisté navrhli zdanění finančních náhrad vyplácených církvím za majetek, jenž jim nebyl vrácen. Návrh má podporu vlády.
Zákon o majetkovém vyrovnání v roce 2012 přitom uznal odebrání původního majetku církvím jako majetkovou křivdu. Stát sice nemá ústavní povinnost k restitucím majetku zabaveného v době totality, pokud však restituční zákony přijme, vzniknou nároky, které nemůže rušit ani snižovat. Smlouvy o vyrovnání mezi státem a církvemi jsou soukromoprávní smlouvy o narovnání vzájemných práv a povinností.
Církevní restituce stále zůstávají žhavým tématem. Politické debaty ožívaly i s tím, jak církve podávaly žaloby na určení vlastnictví státu u majetku v držení obcí, aby spadl do naturální restituce. To však není porušením smlouvy, protože o určení státního vlastnictví rozhoduje soud jako státní orgán vázaný právním řádem.
Pokud soud vysloví, že majetek patří státu a podléhá naturální restituci, dostal se do držení obce neoprávněně. Pochybnost sice vyvolávají některé kroky církve v souvislosti s restitucemi, například když opatství na Starém Brně přišlo o vlastní správu a chopila se jej pražská provincie augustiniánů v době, kdy opatství získalo právo na restituci majetku. Tyto okolnosti však nejsou zdrojem právního řešení nároků církví.
Změna daní
Stát může měnit složení i výši daní. Ústavnost takového postupu byla prokázána v případě změny zdanění solární energetiky. Bylo to zdůvodněno podstatnými změnami na trhu s elektrickou energií a změnou nákladů na zřízení solárních elektráren. Tyto důvody byly legitimní pro daňové změny.
Stát může v oblasti daní určité věci preferovat (daňová osvobození) nebo určité věci znevýhodňovat (spotřební daně). Daně však nemohou být zneužity. Proto Ústavní soud neuznal zavedení 50procentní daně na státní podporu stavebního spoření za rok 2010. Zhodnotil ji tak, že stát zneužil daní pro faktické snížení státní podpory.
Ústavní soud v nálezu z 19. dubna 2011 uvedl: „Právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení.“
Postavení státu
Stát daně ukládá a vybírá. Ovšem také se jako právnická osoba podílí na činnostech, které jsou daněmi zatíženy. Nesmí v soukromoprávních vztazích zneužívat své vrchnostenské postavení. Toto jeho dvojí postavení se projevuje i v oblasti vyrovnání vztahů s církvemi, kde stát ve vrchnostenské pozici jako zákonodárce přijal zákon nabízející církvím určitý způsob vyrovnání a následně uzavřel s církvemi smlouvy.
Ke zdanění finanční náhrady by mělo dojít proto, že nová reprezentace státu nesouhlasí s rozhodnutím vlády a parlamentu při vyrovnání s církvemi v roce 2012. Finanční náhrada se jí zdá nepřiměřeně vysoká, což plyne z důvodové zprávy návrhu zákona i ze souhlasného stanoviska vlády.
Náhrada je paušální. S paušální částkou stát souhlasil zákonem i ve smlouvách o vyrovnání s církvemi. Církvím vznikl majetkoprávní nárok, byť ještě není splatný, a mají legitimní očekávání, že v době splatnosti jim postupně budou částky vyplaceny ve smluvené výši.
Změna politického složení parlamentu ani vlády není legitimním ústavním důvodem pro změnu majetkových pohledávek osob včetně církví vůči státu. Protože vláda nemůže dosáhnout změny smlouvy bez souhlasu s církvemi, využívá se vrchnostenské úpravy zdanění jako cesty, jak dosáhnout faktické změny výše peněžité náhrady.
Je-li daňová změna přijímána pro nesouhlas nové politické reprezentace s původním rozhodnutím předchozí demokratické reprezentace a míří na snížení smluvních povinností státu, jde o postup nelegitimní.
Restituce majetku není příjmem, ale obnovením původní majetkové podstaty. V případě naturální restituce jde o vrácení věci, v případě finanční restituce jde o nahrazení v penězích. Byla-li věc odebrána protiprávně státem, což stát zákonem o vyrovnání uznal, je v rozporu s principem právního státu vrácení takového majetku zdaňovat. Ani v případě jiných restitucí nebo jiného návratu protiprávně odňatého majetku není restituce majetku zdaňována.
Navrhovatelé a vláda se netají motivací změnit výši vyplácené náhrady. V této motivaci tkví zneužití daňové působnosti státu. Nová politická reprezentace je vázána smlouvami, které uzavřela předchozí vládní většina.
V opačném případě si nebude nikdo jist ničím. Ale právo je o právní jistotě, jistotě větší než jedno volební období.
Dnes se změna zdanění týká církví. Projde-li tento princip jednou, může být užit vždy. Stát například uzavře smlouvu o výstavbě dálnice. Nové vládě se bude zdát cena vysoká. Smluvní cenu nezmění, ale přijme rozhodnutí o zvýšení daní z příjmů získaných za výstavbu dálnic. Nebo příští vláda prosadí vyšší zdanění činností provozovaných Agrofertem.
To je nebezpečí zákona o zdanění církevních restitucí. Ten, kdo podporuje změnu daní, aby se stát vyhnul plnění závazků, by si měl uvědomit, že stejný princip může příští vládní většina uplatnit vůči němu. Právní jistota buď platí pro všechny, nebo neplatí vůbec.
Právo je o právní jistotě, jistotě, která je delší než jedno volební období.