Evropská unie v éře globalizace
Umíte si představit úvahu o Evropské unii, o jejím smyslu a postavení ve světě, ve které se nevyskytne slovo globalizace ani jednou? To se povedlo Petru Robejškovi ve článku Evropská unie v éře národů. Pozoruhodné je to zejména proto, že úvaha končí větou „Předpokladem však je vidět svět, jaký je, a ne jaký bychom si přáli mít.“
Jaký je tedy svět? Do značné míry globalizována (anebo regionalizována) je výroba, obchod, zábava, náboženství, ale i zločin. Jen politika globalizována není, což vytváří tenzi vůči globalizované realitě: tenze je způsobena tím, že politická rozhodnutí mají díky národním státům územně jen velmi omezený dosah, a tudíž nejsou s to vyřešit kontinentální či globální problémy. Není proto divu, že lidé mají tendenci volit stále radikálnější a nové politické entity, protože ty z posledních voleb jim problémy nevyřešily – a kvůli omezenému dopadu národních rozhodnutí ani nemohly. Proto také je třeba rozvíjet a kultivovat kontinentální ekonomickou a politickou spolupráci, byť nedokonalou.
Robejšek tvrdí, že nalézt shodu mezi 28 státy je stále komplikovanější (to je pravda), a vyvozuje z toho, že EU nefunguje. Opravdu? Volný pohyb zboží, kapitálu nefunguje? Ale vždyť to je účel, pro který byla EU zřízena.
Ochrana Evropy, na kterou by se jednotlivý stát nezmohl – vysoké pokuty Googlu za porušení hospodářské soutěže – ukazují, že Evropa funguje. Což nedávný summit o migraci nakonec nedošel nějaké shody jen proto, že si všichni uvědomili, že v sázce je schengenský volný pohyb bez hraničních kontrol, na němž závisí i volný pohyb zboží? Což jsme nečetli výkřiky nespokojenosti nad tím, když Bavoři zavedli minimální silniční kontroly za Rozvadovem, což je za stavu bez spolupráce typu EU normální?
Znamená volný pohyb po Evropě více, anebo méně svobody? „Volný“pohyb znamená „svobodný“. Robejšek nám chce namluvit, že EU se snaží své občany zbavit svobody a že je to „renesance národního státu“(krásný výraz pro nacionalismus a ochranářství), která tomu brání.
Přeloženo: vraťme se do druhé poloviny 19. století, odhoďme zkušenosti, které jsme nabyli za cenu dvou světových válek a desítek milionů mrtvých (které vypukly kvůli národním státům) a které nás tak bolestně přivedly k nadnárodní spolupráci: s její pomocí se zásadní problémy řeší dohromady a ne s právem veta každého egoistického národního státu za zády. Znamená to: vraťme se k pouhé mezistátní spolupráci, díky níž neuspěla meziválečná Společnost národů a díky níž ani její nástupkyně OSN není efektivní.
Úvahy o tom, jak moc je Evropa německá či Německo evropské, jsou sice hezké, ale neplodné, protože velikost Německa je realita, kterou nezměníme. Takže bychom alespoň měli ocenit, že poprvé se podílíme na rozhodování o tom, jaké potraviny se smějí prodávat v Německu, že česká policie poprvé v dějinách může při pronásledování zločinců zasahovat i na německém území a hlavně že s Němci máme tak dobré vztahy jako nikdy v historii. To je snad málo?
Vraťme se na závěr ještě jednou k Robejškově větě: „Předpokladem však je vidět svět, jaký je, a ne jaký bychom si přáli mít.“Jistě, je třeba vycházet pragmaticky z reality. Tak to dělal Jean Monnet, když již od první světové války testoval na válečné logistice nadnárodní metodu spolupráce. Ale výzva, abychom nesnili o lepším světě? To bychom ještě dnes seděli na větvi v pralese, to bychom podle neúprosných statistik evropských dějin měli od druhé světové války za sebou další dvě války. Ne, mír není v Evropě samozřejmost a díky míru v Evropě a nadnárodní spolupráci se máme tak dobře, jak se před námi nikdo neměl. A můžeme být hrdi na to, že tato Evropa jsme i my.