Líbezná Miss Hanoi, slabá detektivka
Politicky korektní detektivka Miss Hanoi sice míří do kin, ale její pravý čas zřejmě přijde až na obrazovce, kam patří spíše.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
přijíždí vyšetřit David Novotný coby kapitán z kriminálky, stane se mu vietnamská kolegyně nejen průvodkyní a tlumočnicí, nýbrž i hromosvodem. Protože muž neskrývá svou přezíravost vůči ambiciózním ženám ani cizincům vůbec, je nasnadě, že k sobě budou muset najít profesní úctu i lidskou cestu.
Poetika příhraničí
Jinými slovy schéma jako hrom, stačí si vybavit četné obdobné kombinace černošsko-bělošských parťáků či jiných smíšených detektivních tandemů, nicméně v Miss Hanoi docela slušně účinkuje. Ha Thanh Špetlíková je totiž na pohled neskonale líbezná a Novotný zase hned při svém vpádu na scénu nenechá ani na vteřinu na pochybách, kdo tu bude zcela jednoznačným hereckým králem. Vítězil by ovšem i v silnější konkurenci – ostatní výkony jsou jemně řečeno nevyvážené, ve stylu Policie Modrava.
Třetího „hrdinu“snímku zosobňuje Sapa, proslulá vietnamská tržnice, která poskytuje náladu bizarní exotiky uprostřed české metropole, vděčné kulisy pro ojedinělou honičku a zejména živnou půdu kapitánově jiskřivé uštěpačnosti. Když Novotný zmiňuje „padesát odstínů žluté“či zkoumá jídlo s otázkou, zda zaživa štěkalo, nebo mňoukalo, připomíná neskutečně protivného, přesto neodolatelného nadsamce typu Jacka Nicholsona.
Ale jinak se příběh obrňuje mohutnou dávkou obehraných klišé. Včetně sociální poetiky zašlého příhraničí – kauza se má odehrávat ve Varnsdorfu, kde zpovykaní výrostci záměrně provokují a pak vykřikují hesla o policejní brutalitě, kde potomky pilných asijských trhovců odchovaly domorodé tety na hlídání a kde všechno i všechny řídí jeden mocný podnikatel. Pokud jde o vhled do života vietnamské komunity u nás, na malé ploše ji daleko věrněji postihl loňský studentský snímek Bo Hai, nominovaný na cenu kritiky i Českého lva.
Kdy přestane pršet
Vůbec nejslabší položku představuje detektivní zápletka, v níž je divák před policisty vždy o míle napřed. Vede od průhledné kouřové clony falešných stop přes děravou logiku až po vyústění v moralitu; navíc film na rasistickou linku tak okatě tlačí, že je od počátku jasné, ve kterém etniku hledat vraha.
A podobně jako ve své prvotině Raluca dává režisér opět průchod levné obrazové manýře, čímž se jednak připravuje o vlastní rukopis, jednak divákovu pozornost odvádí k podvědomému přání, ať už se slečna pořád nesprchuje a ať už za okny nelije.