Z Košíř až na frontu v džungli
Čechoameričan Manuel van Eyck z Prahy emigroval před komunistickou totalitou v roce 1968 do USA, dobrovolně šel bojovat do zeleného pekla vietnamské džungle a nikdy toho nelitoval.
Jak jste vnímal dobu a politické dění před emigrací?
Já byl vychováván protikomunisticky. Poslouchal jsem rádio Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Měl jsem dobré rádio původem z letadla, z DC-3 Dakoty. Dostal jsem ho od známého, který dělal na letišti a ty staré stroje tam likvidoval a vymontoval z něj radiostanici. Doma jsem jen upevnil na strom anténu. Byl to velmi citlivý přístroj a chytal jsem na něj řadu stanic.
Co vás vedlo k odchodu?
Prostě, uvědomil jsem si, že odsud chci odejít. Rodiče se mi to snažili rozmluvit, že to není dobrá myšlenka, že si mám nejprve dodělat vzdělání. Chodil jsem tři roky na učiliště, vyučil se elektromechanikem, zároveň jsem chodil na večerní všeobecně vzdělávací školu ve Vršovicích v Přípotoční ulici.
Kam směřovaly vaše kroky v exilu?
20. června 1968 jsem vzal draka, přes Německo se dostal do Holandska, kde žili mí známí. Protože jsem chtěl dál, do USA, šel jsem tam na americkou ambasádu. A tam poprvé zažil rozčarování, pocit, že jsem nikdo. Když jsem žádal o vízum a argumentoval, že za mořem mám příbuzné, kteří se o mě postarají, poslali mě pryč. Tohle se stalo ještě před ruskou invazí a celá Evropa na vás jako emigranta kašlala.
Kam jste tedy šel?
Můj známý zašel na holandské úřady s žádostí o azyl, no a tam mu řekli, že mi dávají tři dny na to, abych opustil Nizozemsko. To bylo pořád před invazí, teprve po ní tyhle země otevřely náruč.
Co následovalo?
Tedy, musel jsem se vrátit do Německa a požádat tam o politický azyl. Němci mě poslali do utečeneckého tábora v Zirndorfu u Norimberka. Tam jsem procházel výslechy, Američané k tomu poslali agenta. Starší pán to byl, Čech.
Jak vypadal život v táboře?
V Zirndorfu jsem zůstal poměrně dlouho, požádal jsem totiž o vystěhování do USA. Mezi tím došlo k invazi a do tábora přicházeli další Češi. Když jsem je viděl, říkal jsem si: „Proboha, proč odešli?“To bylo, jako když nájemníci opustí činžák jen proto, že se odstěhovali lidé z jednoho bytu. Oni přišli i s peřinami a náhle se divili, že ráno musí sbírat špačky od cigaret, aby dostali snídani. A nemyslete si, že to byla opulentní snídaně. Šlo o kávu a plátek chleba. Takže lidé se snažili najít si práci, což Němci věděli a majitelé menších továren z okolí ráno čekali a vybrané zájemce načerno zaměstnávali.
Kde vás zastihla zpráva o sovětské invazi?
Práci jsem si hledal i já, našel jsem ji u americké armády, v kuchyni. Ve vedru v páře jsem myl nádobí – obří kotle, kastroly. Za osmihodinovou směnu se mi macerovaly ruce tak, že jakýkoliv neopatrný pohyb, dotyk o hranu nádobí mi trhal kůži. A právě u polní kuchyně jsem zažil srpnové přepadení Československa. Jednotka, u níž byla kuchyně zařazena, měla poplach, kuchyně byla naložena na náklaďák a jeli jsme k německé hranici. Tam jsme strávili pár hodin a pak se vrátili.
Neztrácel jste při protahujícím se pobytu v táboře iluze?
O budoucnosti debatovali také další Češi, tvořily se skupiny, každý věděl všechno, jak to tak bývá. A tihle lidé tvrdili, nesmíme emigrovat do Ameriky, mladí by museli rukovat do Vietnamu, do války. Proto žádali o víza do Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky. A do těchto zemí šla procedura rychle a já, protože jsem zažádal o USA, tak jsem pořád seděl v Německu.
Kdy americké úřady vyhověly žádosti o vystěhování za oceán?
Přesně si vzpomínám, 3. ledna 1969 v sedm večer jsem přistál v New Yorku. S sebou jsem si vzal pomeranč, který mi na letišti hned vyhodili. Dvě hodiny jsem čekal na spoj do Detroitu, kde žil bratranec.
Utkvělo vám něco v hlavě z té doby?
Byl leden, hromady sněhu, v tom jezdily auta. V téhle zimě začal můj americký život, nejdřív jsem se učil anglicky. Na kartičky jsem si psal slovíčka, na jedné straně anglicky, na druhé česky. Slova, slova, čím víc, tím líp. Chyby v gramatice vám snáz odpustí. Posléze jsem začal chodit do večerní střední školy, kde měli výuku angličtiny. No a pak mi příbuzný řekl: „Manueli, je čas, musíš do práce.“
Kde jste našel svůj první job?
Bratranec mě představil majiteli továrny, která vyráběla vybavení pro roboty pracující na linkách v automobilkách, u Forda. Firma dělala buďto nové stroje, nebo repasovala Školák z Košíř ty staré. Já začínal od píky, technici otvírali staré přístroje a já jsem musel odstranit stará maziva, čistit terpentýnem a pak znova mazat. Přestávky houkal klakson. Do práce jsem chodil pěšky, 45 minut, ve sněhu v zimě. Odcházel jsem v pět ráno, nebyly tam chodníky, míjela mě auta, říkal jsem si, proboha, co tady dělám?
Jak to vypadalo s platem?
Když jsem tam byl asi tři měsíce, tak mi kolegové řekli, běž za šéfem dílny a požádej o zvýšení platu. To nebylo automatické, tak jsem před šéfem vyškobrtal, zdali by nebylo možné, abych dostal přidáno. Dostal jsem deset centů. Pokud si někdo myslel, že tehdy padali v USA pečení holubi do úst, mýlil se.
Chtěl jste pokračovat v práci v Detroitu?
Chtěl jsem do armády, napoprvé se mi to nepovedlo, má angličtina nebyla nejlepší. Nechápal jsem správně smysl otázek v dotaznících, triky, kdy jsou věci jinak, než myslíte. Napodruhé jsem to zvládl a do armády vstoupil 10. března 1970.
Co vás čekalo jako rekruta americké armády?
Základní výcvik jsem prodělal na základně ve Fort Knox, poté jsem byl převelen do Louisiany. Tady jsem se dostal do jednotky, která vojáky cvičila na nasazení ve Vietnamu.
Do Vietnamu se vojákům moc nechtělo...
O nasazení do Vietnamu jsem musel žádat třikrát, byl to můj cíl. Přidělen jsem byl ve Vietnamu do jednotky v rámci 101. výsadkové divize v zóně I. na sever od Danangu.
V jaké funkci jste působil?
Sloužil jsem jako pomocník kulometčíka, nosil munici, 200 nábojů,
pro kulomet model M60, zároveň jsem fungoval jako jeho hlídač. To jsem dělal jako nováček. Jako „oldtimer“, mazák, jsem se stal klasickým pěšákem. To mne bavilo více.
S čím jste na frontu nastupovali?
S puškou jsem prošel celou válku. O původní helmu, na níž jsem měl nápis ČSSR, jsem přišel po dovolené v Austrálii. Musel jsem si zvykat na novou, která mi nesedla. Dostal jsem batoh, ne nachystaný, ale kovový rám a látku. Sám jsem to musel poskládat.
Co bylo z výbavy nejdůležitější?
Důležitá byla voda, hodně vody a náboje, nikoli jídlo. Já si jednu polní láhev připravoval i s kávou a tuhle dávku jsem si nechával na konec, jako rezervu. Při jednom nasazení nemohly helikoptéry létat, tak jsme byli několik dní bez přísunu vody. A mě už zbýval jen zbytek té kávy, ale vydržel jsem až do okamžiku, když nám dopravili vodu.
Pobyt v první linii znamenal riziko zranění nebo onemocnění
Dostal jsem malárii, a to byl malér. To se stalo, když jsme byli nasazeni pod vrchem plným balvanů. Tehdy se mi najednou udělalo špatně, dala se do mne zima, ale chladno tam nebylo. Pak se mi začaly klepat zuby, až jsem si musel držet čelist, aby se mi neroztříštily. Tak jsem šel za zdravotníkem pro léky a pak znova. A od momentu, když jsem si vzal léky, tak jsem ztratil vědomí a probral se až v nemocnici.
Jak vzpomínáte na místo svého nasazení?
Vietnam je kouzelná země, barvy jsou tam jedinečné, modrá je modrá, zelená zelená. My jsme si vytříbili zrak i sluch. Když jsem seděl v džungli, slyšel jsem, jak spadne list, slyšel jsem mravence. Tak se mi zostřily smysly. Vzpomínám na první noc na hlídce, byla absolutní tma, že jsem si neviděl ani špičku nosu. V téhle situaci v dálce vidím světélka, a Vietkong tehdy v noci chodil s baterkami. A světélka se blížila, bylo jich pět deset a všichni míří ke mně. Tak jsem řešil, jestli někoho vzbudit, nebo střílet, a ony to byly světlušky.
Válka ve Vietnamu je zvnějšku spojena s tropickými lesy...
Džungle byla tak neprůchodná, že jsme za den urazili jen 200 metrů, kterými jsme se museli prosekat. Já tedy jako pomocník kulometčíka nemusel. Někdy jsme se pod příkrovem rostlin plazili, trny byly ostré jako břitva, to bylo peklo. Ale každý, kdo tam přišel, byl fyzicky perfektně připraven, na to ostatní si musel vytvořit systém.
Udržoval jste z USA kontakt se svou rodinou v Praze?
Když jsem dostal rozkaz jít do Vietnamu, tak jsem dostal 30 dnů dovolené. Já si vyžádal povolení navštívit Evropu. S rodiči jsem se tajně setkal v Rumunsku a v Bulharsku, já už v té době byl americký voják. Rodiče tam jeli autem, jako tisíce Čechů. Já byl nervózní, jestli mne nesledují. Musel jsem jet pryč, tak jsem si koupil jízdenku na autobus do Turecka. Pak jsem si s rodiči psal přes sestru v Londýně, ale i tak naši korespondenci kontrolovali.
Válka ve Vietnamu není moc populární, jak to vnímáte vy?
Lidi se na to dost často dívají negativně. Pro mě to byla velká čest bojovat v americké armádě proti komunistům. Byl to vrchol mého života.