Vzdát můžeš až zítra
Má 50 let, jednu ruku, ale zvládá šílené věci. Neobyčejný životní příběh Richarda Štěpánka.
Robert Sára sportovní reportér MF DNES
aždý, kdo dokončí ten šílený závod, je hrdina. Richard Štěpánek tisícimílovou štreku, která vede skrz české a slovenské hory, zvládl čtyřikrát. Na kole, pěšky a před pár dny i na koloběžce. Co na tom, že má jen jednu ruku? zjistil, že jsem pořád vzhůru.“Když své stavy popsal v nedávno vydané knize, ozvaly se mu zdravotní sestřičky, proč jim tehdy nic neřekl. On odvětil: „Kdybych vám to řekl, dáte mi další léky, protože si myslíte, že jsem blázen.“
Zároveň byl v něčem jiný, než obvykle bývají pacienti po podobných úrazech. Vyčítavě se neptal, proč právě on. První myšlenky, které ho napadly, zněly: V čem budu předcvičovat? Na elastickou kombinézu se necítil. I v bolestech si opakoval, že hlavním cílem je dostat se z nemocnice. Jakmile to šlo, potají cvičil, chodil do schodů. „Rval jsem se s tím, protože jsem chtěl žít. Nic jiného pro mě nemělo smysl, což byl dar. Já nejsem hrdina, jen jsem dostal dar, že jsem chtěl bojovat.“
A tak si skutečně 9. 9. 1999, jak říká v magické datum, zase stoupl na pódium a cvičil. Netrvalo ale dlouho a začal hledat jiný druh sportovního vyžití, až mu přátelé doporučili kola. Nechal si postavit speciál s hrazdou na řídítkách, brzdami i přehazovačkou na pravé straně, aby ho ovládal jednou rukou. Přišel první závod, druhý a celkem to jelo. „Vznikla liga handicapovaných cyklistů, ale já brzy zjistil, že mě nenaplňuje, abych byl na bedně jen proto, že jsme došli na start dva tři. Já chtěl motivovat lidi a chtěl něco většího, aby viděli, že když něco chceš, tak to dokážeš.“
A objevil závod 1000 miles, který vede ze západu Česka na východ Slovenska (či naopak) skrz horskou přírodu a je na každém, jak bude spát, jíst... Štěpánek neměl páru, co závod obnáší, dokonce do té doby ani nespal pod širákem. Přihlásil se, a když promluvil o ruce, šéf klání Jan Kopka (extrémní biker) mu řekl, že bude rád, když přežije, natož aby dojel do cíle. To ho vyhecovalo. „Na startu si někteří mysleli, že jsem reklama. Pak koukali, že jsem tam i třetí čtvrtý den.“
Posunutý práh bolesti
Ač nemá jednu ruku, tvrdí, že má vlastně v tomhle extrémním podniku výhodu. Jako když cyklista Lance Armstrong teď nechme stranou, zda ho po etapách Tour kurýroval doping mluvil o tom, že on po chemoterapiích skutečně ví, co je to utrpení, i Štěpánek má výrazně posunutý práh bolesti. Nejde jen o muka, která prožil v nemocnici, ale už 19 let ho sužuje fantomová bolest (postihuje lidi po amputaci a pocitově vychází právě z odebrané části těla). „Jsou to nevyzpytatelné a intenzivní bolesti. Kvůli nim jsem nespal, a tak jsem se v noci třeba učil zavazovat boty jednou rukou. Četl jsem, abych se nezbláznil.“
Že utrpení vnímá jinak, dokazují i příběhy z Mílí. Na těch prvních se ošklivě vyboural ve sjezdu. Pochroumal si zápěstí, stěží došel do civilizace. Když mu lékař chtěl dát sádru, odmítl a po čtyřech hodinách spánku se vrátil do sedla. Trpěl zimnicí a klepal se tak, že když ho číšník viděl jíst polévku, přišel se zeptat, zda nepotřebuje sanitku. Stejně zbylých 800 kilometrů dojel. „Pak jsem se vrátil autobusem domů a nemohl tím rozbitým zápěstím otočit klíčkem v zapalování u auta.“Jindy si z rozseknutého kolena tahal zaseknutý kámen, strhával strupy. Letos, když jel na koloběžce, ho při brodění řeky strhl proud. Jenže jeho životní motto zní: Vzdát můžeš zítra. „Nikdy si nepřipouštím, že bych to vzdal. Vím, že za kvalitní prací je dřina a že nic není hned. Většina věcí totiž ztroskotá na tom, že lidi je chtějí okamžitě. Já je skládám z kostek lega.“
Premiérová účast v roce 2013 zároveň změnila jeho postoj k životu. Téměř třítýdenní účast mu dala možnost být sám se sebou a mnohé pochopit. A když se vrátil, partnerka se zeptala: „Kde je ten Ríša, co tam odjel?“„Ten už se nevrátí,“řekl. „Začal se zase vracet ten člověk, co jsem býval. A změnil jsem životní cestu. Žiju jednoduchý život s jasnými pravidly a pokorou.“
I proto se Štěpánek na závod vracel, druhý rok tu dojel na kole 38. ze 117 účastníků. Další odešel polovinu pěšky, aby v roce 2017 pěšky zvládl za 21 dní všech 1000 mil. A letos dokonal hattrick (vítěznou) účastí v kategorii koloběžek (17 dní a 20 hodin), přitom na nich začal jezdit teprve na jaře. „Hlava je 70 procent, fyzička 20 a výbava 10. A příprava? Kolo, koloběžka se před závodem musí stát životním stylem. A tak jedu do obchodu, jedu dva dny za kamarádem do Ostravy. Neberu ohled na počasí.“
Od jisté doby netleskám
Přesto tvrdí, že příští rok na startu stát s největší pravděpodobností nebude. „Letos jsem měl pocit, že se se mnou Míle chtějí rozloučit. Daly mi zažít vše, co jsem zde ještě nezažil.“Jenže závod ho změnil i jinak. Vydal se na něj, aby motivoval lidi. Mockrát od soupeřů slyšel přiznání, že je do cíle hnalo, aby skončili před „tím bez ruky“. Že vzdát přece nemusí.
Definitivně pochopil, že může být vzorem, a tak svůj strastiplný životní příběh vypráví v dětských domovech, pasťácích a snaží se problematické puberťáky nakopnout, že k úspěšnému cíli můžete dojít, i když vaše startovní čára je poněkud vzadu. Opakuje, jak frajeřina na silnicích může v jediné vteřině přinést skutečné utrpení. Podporuje i lidi s podobným osudem, vždyť i jemu trvalo 12 let, než našel sílu vstoupit na pláž bez trička, což se může jevit jako drobnost, ale pro psychiku handicapovaných je to velký krok.
Občas vtipkuje, když na lyžařských zájezdech prosí, aby mu spolucestující pomohli nalézt druhou rukavici, nebo když po kulturním představení říká, že od jisté doby netleská. To nejdůležitější se skrývá v následujících slovech: „Život mi nakonec vrátil to, co mi sebral, ale postupně, abych si byl schopen uvědomit hodnotu věcí.“ Jde to i s jednou rukou