Úžasný knedlík, úžasné dítě, ale Úžasňákovi 2 se opakují
Bezesporu pro rodinné výpravy do kina představují animovaní Úžasňákovi 2 stále ideální volbu. Ale už nebudí tak ryzí úžas jako první díl z roku 2004.
Režisér a scenárista Brad Bird odkládal pokračování svých Úžasňákových do chvíle, než prý si bude novým vlastním příběhem naprosto jistý. Což je jistě chvályhodné, ale možná měl psaní svěřit někomu jinému.
Doma je veseleji
Vymyslel totiž prakticky stejnou výchozí situaci – než se vrátil do akce, minule otec rodinky superhrdinů úpěl v nudném zaměstnání, nyní zase trpí v péči o domácnost. Navíc zápletka o hrozícím zákazu všech „supráků“opisuje jak z komiksových mutantů X-Men, tak ze špionážního žánru v čele s Mission: Impossible, kde se tajné služby úředně rozpouštějí co chvíli, jen aby se v nouzi nejvyšší zase povolaly do zbraně.
Především se však Úžasňákovi 2 stávají obětí mylné mánie, že ve „dvojce“musí být všeho víc, včetně nových postav. Což míří přímo proti podstatě prvotního okouzlení: nejsilnější okamžiky totiž tradičně táhne „taková normální rodinka“sama. A právě těch ubylo.
Paradoxně tu emancipovaná maminka v roli záchranářské hvězdy sice koná vyložené akční divy, pohledné i díky stylizaci bondovky se stopou výstřední dekadence, ale daleko zábavněji je doma, kde dcerka řeší trable s první láskou, syn úkoly z matematiky, kterou podle tápajícího otce od jeho školních let „nějak předělali“, a nejmladší Jack-Jack objevuje s dychtivou zvídavostí batolete vlastní superschopnosti.
Bez okolků: právě nenasytný a nezvladatelný Jack-Jack, jehož by lékaři v panice označili za hyperaktivní dítě a kterého si sourozenci tak otráveně přehazují mezi sebou na hlídání, je veselým králem celého filmu a jeho kočkování s mývalem nejlepší němou groteskou roku.
Kolega knedlíček
Na capartovy eskapády se vždy vyplatí počkat, navzdory upovídanému úvodu či hřmotným honičkám v důmyslných kulisách, nastupujícím však poněkud mechanicky. Dokonce i když se rodinný tým proti zlu konečně zase sjednotí, uchová si malý Jack-Jack postavení sólisty.
Zákeřně sladké mrně má vlastně jediného rovnocenného konkurenta, a to ve svém „knedlíčkovém“kolegovi z předfilmu Bao. Naprosto originální, něžný, vtipný, teskný, vůbec první „kraťas“v historii Pixaru, který natočila žena – čínská rodačka žijící v Kanadě Domee Shi – užitečně připomíná, odkud bere úspěšné studio svou sílu: z nových talentů. V pár minutách poví o mateřství více než celí Úžasňákovi 2. Pokud si bude Pixar tradičně připisovat Oscary, pak za krátký animovaný film Bao mu bude náležet spíše než za pokračování superhrdinské komedie.