Musím tam zpátky
Ještě jednou na misi a pak se prý usadí, říkal jeden ze zabitých českých vojáků. Dva mladší kolegové byli v Afghánistánu poprvé.
Osud vojáka z afghánské mise: Musím tam zpátky
Já tady žít nemůžu, nemůžu se dívat na uhlazený chlapy v upnutých růžových tričkách s kabelkou přes rameno. Potřebuju na misi, do Afghánistánu, tam jsem chlap, tam dělám práci, která má nějaký smysl,“to bylo poslední vysvětlení touhy jet na misi do Afghánistánu v dubnu letošního roku rotného Martina Marcina Evě, se kterou měl dlouholetý blízký vztah. Byla to jeho pátá mise. Poslední. Zemřel v neděli po sebevražedném atentátu mladého Afghánce poté, co s desátníky Kamilem Benešem a Patrikem Štěpánkem vystoupili z obrněného vozidla a šli na pěší obchůzku.
„Vždycky se smál, že jemu se nic stát nemůže. Že nanejvýše při jedné misi v Afghánistánu si udělal bouli, když šlápl na hrábě. Říkal, že až přijede, koupí si psa, aby už musel zůstat doma, na baráku v Dívčicích. Že tohle bude jeho vážně poslední mise, že se nechal přesvědčit,“tečou Evě slzy po tvářích.
S Marcinem si mnohokrát, když byl na misích, telefonovala. Znovu – jako už tolikrát – jí po nocích vyprávěl, jak čeští vojáci pomáhají místním i s běžnými starostmi života nebo jak tvrdý dril na základně je.
„Prostor pět krát pět metrů pro každého a poděděná šatní skříňka s obrázky nahých ženských po předchozích vojácích. Vyprávěl, jak tam pomáhají místním a mají z toho radost a jak večer, když jdou spát, si vlastně uvědomí, že jsou jako kůl v plotě. Že nemají rodinu, vztahy často rozpadlé...“odmlčí se Eva.
„Naposledy mi vyprávěl, jakou mají místní afghánské děti zábavu. Stoupnou si do kruhu a jeden uprostřed nafoukne a bouchne pytlík. Ostatní popadají,“dodá a rozpláče se.
Martin Marcin, šestatřicetiletý rotný z Dívčic na Českobudějovicku, je hrdinou i pro své sousedy. Tím, jak skromně svou práci bral a jak často chtěl pomáhat. Za každou cenu. Dvakrát byl v Kosovu, potřetí nyní v Afghánistánu.
„Martin svoje působení v armádě nebral jako dobrodružství, ale jako poslání. Byl přesvědčen, že když může někde pomáhat, musí to udělat, aby se konflikty nepřesunuly k nám. Ať to zní, jak chce, on byl strašně fajn chlap, žádnej zelenáč ani dobrodruh, moc dobře si uvědomoval rizika a na druhé straně často říkal, že nejde do bojového nasazení, ale jede do Afghánistánu jako strážní rota,“popisuje starosta Dívčic a jeden z nejbližších kamarádů vojáka Radek Livečka.
Ve vsi žil zhruba pět let. Sám v domě, který tu koupil a přistěhoval se, třebaže tu neměl žádné rodinné kořeny.
Právě v té době chtěly Dívčice obnovit své dobrovolné hasiče. Marcin se sebral a jako jeden z mála se přišel dobrovolně do sboru přihlásit na obecní úřad.
„Přesně to ho charakterizovalo. Chtěl pomáhat, i když nás ve sboru je pět a půl. Byl fyzicky zdatnej, vlastně nás tady hecoval,“říká jeden z hasičů.
„Byl i na misi v Afghánistánu v roce 2014, když tam zemřelo pět českých vojáků. Říkal, že není vůbec pravděpodobné, že jeho rotu potká další taková tragédie, a že není třeba se bát. A dneska je mrtvej. Proč on?“ptá se už podesáté dokola Eva.
Spolu s Martinem Marcinem, který v armádě sloužil od roku 2003, zemřel v Afghánistánu i teprve pětadvacetiletý Patrik Štěpánek z Mokrouší na Plzeňsku. Místní tu nyní u kapličky zapalují svíčky. „Když jsem se z médií dozvěděl jméno a věk padlého vojáka, zprvu jsem nechtěl věřit, že je to Patrik od nás. Bohužel se to potvrdilo, rodina je z toho psychicky zdrcená,“popsal starosta obce Miloslav Fajman. Patrik Štěpánek tu vyrůstal v domku s rodiči a dvěma staršími bratry. Poté, co vystudoval Střední odborné učiliště elektrotechnické v Plzni, nastoupil v roce 2015 do armády a sloužil v jihočeském Táboře. Stejně jako pro třetího vojáka, osmadvacetiletého Kamila Beneše z Chomutovska, i pro něj to byla jeho první zahraniční mise. Pro pozůstalé Kamila Beneše – který byl u armády od roku 2013 – je jeho smrt o to bolestivější, že jako jediný byl od roku 2016 ženatý a měl tříměsíčního syna.
„Jednou budu vyprávět tvýmu synovi, jakýho měl skvělýho tátu a co jsme vše zažili,“vzkázal Kamilovi jeho kamarád Jan Šindelář na sociální síti pod jeho fotkou.
„Jestli si někdo myslí, že voják, když jede na misi, vidí jen peníze, které si přiveze, tak je blázen. Všichni víme, že riskujeme život, a většina z nás to dělá proto, že služba u armády je pro nás vše, co máme, a chceme bojovat proti teroru. Proto sloužíme,“popsal jeden z táborských vojáků z 42. mechanizovaného praporu „Svatováclavského“, u kterého všichni zabití vojáci sloužili.
Vojáci si právě často stěžují, že se nemohou se svým zaměstnáním svěřit ani sousedům v obci. Často prý čelí narážkám, že jsou obyčejnými žoldáky, kteří jezdí zabíjet pro velké peníze. „Hodně mě zasáhly reakce lidí, kteří se vyjadřovali k článkům v novinách, že můj muž a jeho kolegové jsou žoldáci. Ale ti kluci tu jsou proto, aby nás ochránili. I když jsou daleko za hranicemi v zahraničních misích,“vyprávěla před časem MF DNES Alena Syručková, manželka výsadkáře Lukáše Syručka, který před necelými deseti lety zahynul při testování nové výstroje. Při seskoku se mu neotevřel ani hlavní, ani záložní padák. Zůstaly po něm dvě malé děti. „Hrozba terorismu už není mimo Evropu. Tím, že armáda bojuje v různých misích, tak nás chrání doma. To si lidé málo uvědomují,“doplnila.
„Člověk počítá s tím, že je to nebezpečná práce, ale nějak si nepřipouští, že by tam ztratil blízkého. Bratr byl přitom hrozně opatrný, dával si pozor, byl perfekcionista. Přesto se to neštěstí stalo,“svěřila se před půldruhým rokem MF DNES Petra Schamsová, sestra Jiřího Schamse – vojáka, kterého v březnu 2008 mimořádně těžce zranil sebevražedný atentátník v jižní části Afghánistánu. Praporčík Schams útok nakonec přežil, ačkoliv mu lékaři mnoho nadějí nedávali. Na rozdíl od jeho velitele Milana Štěrby, dvou Dánů a čtyř Afghánců.
Jenže o pár let později veterána Schamse dostihla smrtelná nemoc vyvolaná devastujícím zraněním.
Pozůstalí, kteří si podobnou tragédií už prošli v minulosti, také doporučují přítelkyním vojáků, aby si svůj vztah právně vyřešily. „Je to praktická rada, vyhnou se zbytečným problémům. Peníze, které nám poslala armáda, jsem dala malému synkovi na účet, aby si je
mohl v osmnácti letech vybrat a přitom věděl, že je má od tatínka,“vyprávěla Kateřina Koutná. Její druh Robert Vyroubal zahynul ve Vardaku v centrální části Afghánistánu v květnu 2011. Jeho auto najelo na minu. Byl na páté zahraniční misi. Když zemřel, jeho synovi byl rok a půl. „Armáda pomáhá, pošle do rodiny psychologa, vojenského kaplana, později odškodné. Ale nejvíce stejně pomohou kamarádi, spolubojovníci z misí. To je druhá rodina,“dodala Koutná.
Tragédie se stala v neděli deset minut před půl sedmou ráno tamního času. Ze základny Bagrám vyrazila patrola 30 vojáků ve čtyřech amerických obrněných vozidlech MRAP. Uvnitř byli čeští, američtí a afghánští vojáci. V městě Čáríkár šest z nich vystoupilo, aby zkontrolovali zdejší úzké uličky. Sebevražedný atentátník je překvapil v místě, kde jsou dva metry vysoké hliněné zdi, vyběhl před ně a odpálil se. Češi zemřeli na místě, Američan a dva Afghánci jsou nyní v nemocnicích po operacích ve vážném stavu.
Těla zemřelých českých vojáků dopraví do země zítra odpoledne vojenský speciál. Ministr obrany Lubomír Metnar všechny tři in memoriam povýší. K útoku se přihlásilo radikální islamistické hnutí Tálibán. s přispěním Artura Janouška
Jeho smrt je o to bolestivější. Jediný byl ženatý a měl tříměsíčního syna.