„Nikdy nevíte, kdy to přijde“

Očima reportéra: Při patrole musí vojáci mezi lidi. A to je problém.

Vláčel jsem na sobě neprůstřelnou vestu, ale říkal jsem si, proč vlastně. Místní nám občas i přátelsky zamávali. Jenže pár dnů nato jsme vezli na palubě letadla zpět do Evropy dva mrtvé německé výsadkáře, kteří zahynuli při podobné hlídce jako teď čeští vojáci.

Jejich přilby a vyznamenání jsem měl za letu v přihrádce nad hlavou.

I ty dva Němce zabil mladý tálibánec. Usmíval se a odpálil bombu.

Tyto několik let staré zážitky přesně ukazují, jak ošidné je být na hlídce v Afghánistánu.

Nejzrádnější je, že tady nejsou žádná kulometná hnízda ani zákopy, jen prodavači, ženy, děti a zatoulaná kuřata. To ukolébá.

Šel jsem kdysi s pěší hlídkou kábulskou ulicí, v níž se odehrávalo nejvíc incidentů a našli tam nejvíc náloží. Předtím tam Tálibán pozabíjel deset francouzských výsadkářů.

Na naší straně byla spousta samopalů a v kapsách granáty. Na jejich straně granátová jablka a íránské meruňkové džemy.

Přesto jsme se mezi nimi rozprskli jako na bojišti.

Tváříme se, že jsme na procházce, ale muži se za chůze neustále otáčejí se zbraněmi v ponosu a obhlížejí okolí. Působí to bizarně, mezi těmi trhovci a dětmi...

Kryjeme se, ale vojáci současně odpovídají přátelsky na pozdravy prodavačů. Občas se s někým i zastaví.

A to je ta největší past ze všech pastí na afghánské hlídce.

Právě to se stává osudným i českým hlídkám kolem Bagrámu.

Když člověk stojí před obrovskou maskou chladiče s namalovanou českou vlajkou obrovského auta, v nichž jezdí české patroly po okolí Bagrámu, věřil by, že tenhle golem s koly jako od kombajnu hravě odhrne všechny trable Afghánistánu včetně tálibánců. Bohužel ne.

Bagrám je největší vojenská základna v Afghánistánu. V době, kdy jsem tam byl naposledy, byl jednou týdně ostřelován raketami.

Pro Čechy, kteří mají na starosti střežení základny, to znamená každý den vyjíždět do okolí, hledat nepřátele nebo je jen zastrašit tím, že jsou sami venku ve svých mamutích, špinavě okrových vozech.

Nepřátelé jsou tálibánci, Islámský stát, kmenové milice i pašeráci drog. Jejich cesty se tady kříží.

Hlídat tady je na první pohled jednoduchý úkol. Je vidět spoustu kilometrů daleko. Jenže holé kopce v okolí jsou plné úžlabin, údolí, koryt a děr, takže nakonec je to stejně nepřehledné, jako kdyby Bagrám obklopovala džungle.

Nachytat někoho je těžké. „Stane se, že dostaneme informaci, ale než tam dorazíme, je místo už prázdné. Anebo někoho chytíme, ale nemůžeme jim nic dokázat. Najdeme jim v autě zbraně, ale to je v Afghánistánu běžné,“vysvětluje mi jeden z českých vojáků.

Vojáci navazují s lidmi kontakt. Třeba se od nich dozvědí něco, co se bude hodit. Také je nutné ukázat sebevědomí a sílu.

A tak je třeba vystoupit z opancéřovaného vozu. „Zpoza neprůstřelného skla si přátele neuděláte,“řekl mi jeden britský seržant na jiné hlídce kdesi na venkově.

A tady přichází hlavní riziko. „Na patrole nikdy nevíte, kdy nastane peklo,“řekl mi jeden český voják.

Při pěší hlídce v úzké kábulské uličce se proti nám objevil muž, který vezl na kole dvě obrovské jídelní mísy. Vojáci byli ihned ve střehu. Pro mě to byl člověk, který veze obědy, pro ně to byl muž, který by mohl vézt bomby. Byl to pilaf a všichni si nakonec podali ruce.

Do podobných pastí vojáci musí lézt pořád. Instinkt i výcvik jim sice velí, aby se drželi od lidí co nejdál, jenže oni mezi ně musí.

Neznamená to, že Češi se každý den projíždějí deštěm střel a zástupy atentátníků. To spíš děti házejí kamení.

Problém je, že takhle to v Afghánistánu běží už sedmnáctý rok. A je to pořád horší.

Přilbu už mám až u postele

Byl jsem tam poprvé v roce 2002, a kdyby mi někdo řekl, že v roce 2018 se budou američtí diplomaté i po Kábulu přemisťovat v helikoptérách a že uprostřed největších základen NATO budu školen pro případ přepadu Tálibánem, poslal bych ho na psychiatrii.

Ale před dvěma roky jsem na velké základně v Kábulu přesně takové školení dostal. A na stoličce u postele mám neprůstřelnou vestu a přilbu. To je taky novinka.

Jenže Tálibán už dávno útočí i v největších městech. V samotném Kábulu jsou bombové útoky a přepady malých skupin už takřka něco jako denní provoz.

Sedmnáct let západní intervence nedokázalo vytvořit nic lepšího než atrapu stabilního státu.

Dá se argumentovat počtem škol, které byly postaveny, a množstvím dívek, které tam chodí. Nebo kilometry nových silnic a množstvím nemocnic, jež tady nebývaly. Ale proti tomu stojí jiná zkušenost.

Když jsem přijel v roce 2002 poprvé, prostě jsem si vzal před branou základny taxi a vyrazil do města. Při příští cestě už jsem musel jet vojenským autem. Potom už jsem potřeboval doprovod. Pak už muselo být auto pancéřované a já taky. Pak jsme jeli v malé koloně. A teď se to posunulo ještě dál.

V Kábulu si chci zajít do jedné části obrovské základny. Jsou tam obchody s afghánskými suvenýry, pizzerie, krejčovství, thajská restaurace s pravými Thajci, je tam taky mexická restaurace, kavárny a kadeřnictví s holičkami z Kyrgyzstánu.

Ale už tam nemůžu sám jako dřív. Doprovází mě ozbrojený voják. Přímo uvnitř velké základny.

Mimochodem, nakonec celá naše patrola v ulicích Kábulu, jíž jsem se zúčastnil, skončila bez jediného incidentu. Zbyla jen vzpomínka na příjemné prodavače.

Druhý den přesně v té čtvrti, kde jsme chodili, zastřelili muži na motocyklu Evropanku. To je Afghánistán. A ještě dlouho bude.