Vážností bychom Vlasy pohřbili
Se zdravým nadhledem pracuje režisér Šimon Caban na muzikálu Vlasy pro pražské Divadlo Kalich. Nehrozí prý ani patos, ani řachanda.
Když Šimon Caban představoval muzikál Vlasy, řekl, že nechtěl, aby diváci sledovali „retro zoo, kde pobíhají vlasatci s džínovými vestami na chlupatých prsou“. „Muzikál Hair se nemůže obejít bez svých symbolů. Ale od jeho zrodu se mnohé změnilo, od politicko-kulturních hnutí až po módu. Takže se dá předpokládat, že se to v našem pojetí odrazí,“vysvětluje nyní během příprav muzikálu, který si předpremiéry odbude už 8. a 9. září.
Nejsou právě vlasy symbolem Vlasů?
Teď mám velkou chuť na vaši otázku odpovědět jen ano. Ale vysvětlím: slovo hair neznamená v angličtině pouze vlasy, ale i chlupy. Od doby lovců mamutů jsme čím dál tím méně vlasatí a chlupatí. Muzikál se nejmenuje Long Hair, ale jen Hair. A právě proměna tohoto symbolu u mužů, ale i u žen je téma, o němž se dá stále velice dobře hrát.
Muzikál se dotýká nálad Ameriky za války ve Vietnamu, budete se historické souvislosti držet?
Této historické souvislosti se držet nechceme, ale ona nás asi nepustí – tehdy to byl Vietnam, pak třeba válka v Zálivu, Afghánistán, terorismus, Krym... co bude dál?
Váš předchozí muzikál pro Kalich, Srdcový král, přistupoval k Elvisi Presleymu trochu s nadsázkou, dá se čekat i zde?
Možná to je pro někoho legrace a nadsázka, já osobně zastávám názor, že nad vším si člověk musí zachovat zdravý nadhled. I nad sebou samým. Slepě se zamilovat do čehokoli je ošidné. Ztratíte korektiv a pevnou půdu pod nohama a topíte se v sentimentálním romantismu jak v bažině. Hudba Srdcového krále i muzikál Hair jsou mnoho dekád staré věci. Pochopitelně jsou v nich stále platné hodnoty a poselství, ale právě aby vynikly, musíme jasně ukázat, že víme, že inscenujeme „starou dobrou věc“v dnešní době. Hair je silné téma a pohřbili bychom jeho apel, kdyby to bylo pateticky „na vážno“. Ale nebojte se – řachanda to rozhodně nebude.
Jste i autorem scény, jaká bude?
Účelná. Jednoduchá, technologicky moderní, statická a zároveň dynamická. Navíc budou demonstrace, auta, tanky, letadla, výbuchy, cikády, hvězdy na nebi i na vlajce, holé zadky, židle, stolek paní učitelky, popelnice, invalidní křeslo, cigaretové papírky, vůně marjánky. Snad jsem tím nic neprozradil.
Ve filmu se střídá spoustu lokací, jak se s tím vyrovnáte?
Divadelně. Náznakem a divákovou imaginací. Na ni se mohu – na rozdíl od určité pohodlnosti filmového diváka – spolehnout. Vaše otázka vychází ze srovnávání filmové předlohy. Málokdo si u nás uvědomuje, že před filmem Hair byla divadelní hra Hair. Představte si, že byste právě Miloši Formanovi kladl takové otázky. V jednom filmovém dokumentu se zmiňuje, jak se sám vyrovnal s předlohou. Prostě ji udělal úplně jinak. Jedině tak to má cenu dělat. Teď vás napadne, že se srovnávám s Milošem Formanem. Ani náhodou. Já se srovnávám s těmi, kteří muzikál napsali, s těmi, co prožili drogy i válku, se sebou samým, co jsem to neprožil, ale bojím se, aby to neprožily třeba mé děti.