Z radnice za katr a na popraviště
Politici, kteří se postavili do čela Prahy v těžkých letech 1938 až 1948, nastoupili na dramatickou cestu, která většinou končila tragicky.
Jan Bohata redaktor MF DNES
Koncentrák anebo popraviště, to byl osud demokraticky cítících lídrů Prahy v časech nacistické okupace. Platilo to též pro Petra Zenkla, někdejšího středoškolského učitele češtiny a francouzštiny na obchodních akademiích v Táboře a v Karlíně, který byl od dvacátých let dvacátého století komunálním politikem.
První politický pád prožil v éře druhé republiky na sklonku roku 1938. Na začátku prosince přišel o post ministra sociální péče a zdravotnictví ve vládě Jana Syrového. V lednu 1939 se po půldruhém roce musel poroučet také z postu pražského primátora.
„Jeho předchozí politická angažovanost v době první republiky neunikla hned po vzniku protektorátu pozornosti německých okupačních orgánů,“shodují se historici. První velká razie řídící úřadovny pražského gestapa proti politickým oponentům nazvaná Aktion Gitter (Akce Mříže) v březnu 1939 se Zenklovi ještě vyhnula. V gestapácké síti skončil během zátahu označeného jako Albrecht der Erste na začátku září 1939. „Gestapo Zenkla zatklo cestou do jeho kanceláře v Ústřední zdravotní pojišťovně,“uvedl historik Tomáš Pasák.
Tajná policie Zenkla vzala do ochranné vazby. Znamenalo to transport nejprve do koncentračního tábora v Dachau, o něco později do Buchenwaldu. V baráku 47 se jeho spolubydlícími a spoludiskutéry u stolu č. 5 stali například publicista Ferdinand Peroutka, právník Lev Sychrava, malíři a výtvarníci Josef Čapek a Emil Filla, František Ptáček z tiskového oddělení ministerstva národní obrany anebo další odbojář, policejní komisař Oldřich Diviš. „Stůl číslo 5 byl honorací pražské štuby (baráku),“charakterizoval – byl zvolen pražským primátorem. 1938 podal demisi coby ministr vlády Jana Syrového. byl zbaven postu primátora. jej gestapo zatklo, vězněn byl do – zatklo gestapo V čele Prahy stál krátce v létě 1945 poté mezi roky
– Zenklův nástupce Klapka byl 4. června 1940 zatčen. V říjnu 1941 byl pro účast
ho další buchenwaldský politický vězeň, novinář Jan Hajšman.
Zenkl na rozdíl od některých svých spoluvězňů válku přežil. A v létě 1945 se vrátil do čela Prahy. „Postoj primátora byl nacionálně nesmlouvavý a důsledně se uplatňoval nejen vůči Němcům, ale stále vyhraněněji též vůči třídně, internacionálně a prosovětsky orientované KSČ,“charakterizují Zenklův druhý mandát historici. v odboji popraven v ruzyňských kasárnách.
– 5. května 1945 byl Říha, primátor jmenovaný v roce 1940 po Klapkovi, zajištěn. Zemřel
ještě před ukončením vyšetřování.
– 6. září 1945 byl před pankráckou věznicí popraven německý náměstek primátora z éry okupace Žalobce mu kladl za vinu podíl na smrti Otakara Klapky, germanizaci a poškozování majetku města.
Před nastupující totalitou komunistů nakonec Petr Zenkl dramaticky utíkal 7. srpna 1948 do exilu, azyl našel v USA.
Primátor a Obrana národa
V roce 1939 Zenkla ve vedení Prahy vystřídal Otakar Klapka. Stal se jmenovaným primátorem. Avšak ani on nebyl ochotným sluhou okupační správy. Spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa, brzdil okupační nařízení. Protiněmecká rezistence mu vynesla nejprve několik policejních výstrah, v létě 1940 Klapku gestapo zatklo. „Stal se jedním z prvních perzekvovaných vysokých představitelů české protektorátní správy,“uvedl Tomáš Pasák. Bezprostředně po nástupu Reinharda Heydricha na post zastupujícího říšského protektora začal 2. října 1941 proces s Klapkou. Rozsudek zněl smrt zastřelením. Vykonala jej popravčí četa v ruzyňských kasárnách 4. října 1941.
Nacistické perzekuci se ostatně nevyhnul ani Václav Vacek, který se stal komunistickým primátorem po Zenklovi v roce 1946. Poprvé se za mřížemi ocitl bezprostředně po okupaci 15. března 1939 v rámci akce Gitter. Po několika dnech jej sice německá policie propustila, záhy však následoval další pobyt v Petschkově paláci, ústředně gestapa v novoměstské Bredovské ulici (dnes Politických vězňů) a pankrácké věznici. Na svobodě se znovu ocitl v lednu 1942. Do konce války žil nenápadně jako penzista, pod kontrolou gestapa a jeho konfidentů ve svém domku na Lhotce na okraji hlavního města.
Z radnice na šibenici
Klapkův nástupce Alois Říha v čele radnice vydržel do 5. května 1945. Poté, co v Praze vypuklo povstání a revolucionáři obsadili radnici, se Říha ocitl v cele věznice na Karlově náměstí. Než však mohli národní prokurátor a soud rozhodnout o míře jeho provinění, nemocný Říha v červenci 1945 zemřel.
Procesu před Mimořádným lidovým soudem se v roce 1945 nevyhnul muž spoluodpovědný za Klapkovo zatčení a smrt, německý „všemocný“náměstek primátora, historik Josef Pfitzner. Po Klapkově smrti v roce 1941 se nastěhoval do primátorské rezidence a věnoval se proměně Prahy ve vzorné říšské město: ze 17 referátů magistrátu jich 13 bylo v německých rukou. Jméno změnilo 444 ulic a veřejných prostranství. Ze Staroměstské radnice zmizel pomník Neznámého vojína. Pfitznerově pozornosti neunikly ani „závadné“propagační brožurky a nevhodné ornamenty radničních oken. „Plnil jsem příkazy,“hájil se Pfitzner. Žalobce pro něj navrhl trest smrti a soud mu vyhověl. Pfitzner zemřel na oprátce 6. září 1945.