sport.idnes.cz Strašák jménem Šachtar

Slavia vs. ukrajinský tým o Ligu mistrů, druhý pokus. Ten předchozí Františka Cipra pořád bolí

Bylo to jen pár vteřin. Zlá chvilka, na kterou by moc rád zapomněl. Ale nemůže. Z hlavy už ji František Cipro nikdy nevymaže. „Blbá vzpomínka,“prohodí jednasedmdesátiletý trenér.

Ta vzpomínka teď ožívá. Osmnáct let uběhlo od chvíle, kdy fotbalová Slavia s Ciprem na lavičce přišla v poslední možnou chvíli o vytouženou Ligu mistrů.

Díky gólu Voroběje z nastaveného času a trefě Atělkina v prodloužení jásal Šachtar Doněck a Strahov, neoblíbený stadion na kopci nad Prahou, zalila vlna smutku.

Dnes od 19.30 jde Slavia do boje o nablýskanou soutěž proti jinému ukrajinskému gigantovi: Dynamu Kyjev. Už v útulné aréně v Edenu, kde se bude z lóže dívat i Cipro.

„Těším se. A jsem zvědavý, protože tohle bude ostrá zkouška pro současnou Slavii,“tuší. „Tým je opěvovaný, ale hráli s Karvinou, s Opavou... Až Kyjev bude měřítko.“

Jako byl pro vás tehdy Doněck. Co vám proletí hlavou, když si vzpomenete?

Zamrazí mě. Hráli jsme předtím s ázerbájdžánským Šamkirem, byly tam příšerné podmínky, asi pětačtyřicet ve stínu, hráči kolabovali. Panovaly obavy, ale zvládli jsme to. A pak přišel Šachtar. Venku vítězství 1:0. A doma...

Celý zápas jste drželi bezgólový stav, pak Šachtar vyrovnal a v prodloužení rozhodl.

A já to mám pořád v sobě. Byli jsme krůček od postupu, chybělo asi třicet vteřin... Od té doby jsem se na to nepodíval ze záznamu, ani to nikdy nechci vidět. Byla to pro mě sportovní tragédie. Udělali jsme plno chyb, nejen na hřišti. Sice jsme v Doněcku vyhráli, ale pořád jsme z nich měli respekt. Doma se tyhle obavy přenesly na hřiště.

Co jste prožíval, když Ukrajinci v posledních vteřinách vyrovnali a šlo se do prodloužení?

To bych nikomu nepřál zažít. Před lavičkou stálo třicet fotografů, byli připravení fotit oslavy... A najednou bum, fotografové zmizeli. Tribuna za mnou, která předtím křičela Franta na Hrad, mi za chvíli nadávala.

Zažil jste někdy jako trenér horší chvilku?

Ne! Udělali jsme nepochopitelné věci. Rohový kop, odevzdaný míč, zmatek na zmatek. Možná se už někteří viděli v Lize mistrů... Nedali jsme předtím dvě šance, každý už pak koukal na hodiny. A všechno se sesypalo.

Vyčítal jste něco sobě?

Vždycky přemýšlíte, co jste udělal blbě. Nechal jsem se ukecat a jeli jsme před zápasem na soustředění, měnili jsme hotel... Možná jsme se na to připravovali až moc, měli jsme to nechat stejné jako před jiným zápasem. A zpětně si samozřejmě vyčítáte: Měl jsem postavit tamtoho, tohohle ne...

Po zápase jste říkal: Vždycky když nám slávistům o něco jde, spadne nám srdce do kalhot.

No jo, tehdy mi to tak přišlo. Asi jsem to tak fakt řekl, ale možná jsem to tak úplně nemyslel. V devadesátém šestém nám ve čtvrtfinále poháru UEFA proti AS Řím přece taky šlo o hodně a zvládli jsme to. Kluci byli tehdy sebevědomí, zvládali i zápasy venku. Italové už slavili, skoro jako my proti Doněcku... A pak jsme jim dali gól a všechno bylo jinak. Vidíte? Prožil jsem to i to.

Evropské semifinále řadíte na stejnou úroveň jako titul ze stejného roku? Nebo o něco níž?

Naopak, o kousek výš! Jakýkoli úspěch pro český fotbal na mezinárodní scéně je daleko víc. Vyhrajete ligu? No dobrý, to vyhrál kdekdo, třeba i víckrát v řadě. Ale dostat se v pohárech takhle daleko? To je o hodně větší úspěch.

Ale Liga mistrů vám vždycky utekla. Se Slavií jste o ni bojoval i proti Grasshoppers Curych, první zápas skončil výpraskem 0:5. Přesto víc bolí Doněck?

Stoprocentně, protože proti Curychu jsme asi neměli šanci. Kdyby se hrálo o měsíc dva později, dopadlo by asi všechno jinak, ale nám po Euru odešlo pět kluků, sedm přišlo... Kubík, Lasota, Vácha, Pavel Horváth – skvělí fotbalisti, ale trvalo měsíc a půl, než si to sedlo. Tým se tvořil za pochodu, nešlo to. Doněck byla mnohem větší tragédie.

Vadí vám, když ji někdo připomene?

Teď už tolik ne. Dřív jsem to řešil, ale ve Slavii jsem toho prožil tolik, že hezké vzpomínky převažují.

Jak vám bylo, když přes Ajax prošla na šestý pokus do Ligy mistrů? Mrzelo vás, že u toho nejste?

To víte, že jsem si taky říkal: Škoda, že se to nepřihodilo mně! Byl to sen. Vyhrál jsem ligu, pohár, byl Trenérem roku. Co se dalo, toho jsem v českých poměrech dosáhl. Jen ta Liga mistrů.

Teď ji Slavia může vybojovat podruhé v historii a v cestě zase stojí nejdřív ukrajinský soupeř. Věříte?

Nedokážu říct. Určitě mají Kyjev naskautovaný, ale já nevím, jak na tom teď Dynamo je. Už to není stejný tým jako dřív, kdy tam válel Ševčenko, ale když občas čtu, za jaké peníze nakupují hráče, je jasné, že to taky nejsou žádní sralbotkové.

Když Slavia dvojzápas zvládne, může si zahrát o Ligu mistrů zase proti Ajaxu. Hezká symbolika, ne?

Zní to pěkně. Říkal jsem si to též, když jsme hráli v roce 2000 pohár UEFA. Před čtvrtfinále jsem fandil AS Řím, aby vyřadili Leeds a my proti nim hráli znovu. Jenže postoupili Angličané a my s nimi vypadli. S Ajaxem by to bylo zajímavé, ale nejdřív je třeba zvládnout Dynamo.