Chvalozpěv na vedro
Před pekelným horkem se nedá zalézt, do nelidské zimy vylézt, v dementním dešti si neopečete buřta, v odporném suchu nenapustíte bazén. Aby byl výčet úplný, může se přihodit, že je počasí „takové nijaké“, a to je zase hrozně matoucí a depresivní.
S počasím se v poslední době zjevně něco zásadního děje. Začalo se chovat podobně jako nesympatický člověk. Ten není milý, ani když se na vás usmívá. Mračí-li se, je protivný, nahodí-li přívětivou tvář, je vlezlý. Netváří-li se nijak, je ignorant. On i počasí by měli raději někam odejít, ztratit se, nebýt.
Za všeobecnou a hlubokou nenávist k povětrnostním podmínkám, jež obyčejně propuká v lednu a vrcholí v prosinci, však nemůže teplo ani zima, déšť ani sucho. Mohou za ni lidé, kteří ztratili kontakt z přírodou, s vlastním přirozeným prostředím. Počasí už pro ně není jeho aktuálním odstínem, proměnilo se ve vnější předmět pozorování, v nespolehlivého dodavatele služeb.
Patrně k tomu velkou měrou přispívají moderní předpovědi, aplikace ukazující, že zítra mezi pátou a šestou odpoledne bude v Horním Podpaží se čtyřicetiprocentní pravděpodobností pršet. Když si program aktualizujete za deset minut, zjistíte, že v Horním Podpaží bude pršet už v poledne, ale na třicet procent tam pršet nebude. Nakonec v Horním Podpaží proprší celý den až na dvě přestávky: v poledne a o půl šesté nespadne ani kapka. Nestalo se nic zvláštního. Když se po nebi honí mraky, čas od času některý z nich zčerná a protrhne se, předvídat se to nedá o deset minut dřív ani o deset kilometrů dál.
Pryč je doba, kdy letní tábory mívaly na každý den alternativní program: kdyby bylo hezky, pojede se někam na kole, kdyby pršelo, bude se hrát turnaj v kartách. Dnes se vždy předem ví, jak bude, to jen počasí se často chová jako zrádce, podvodník, který uprostřed sportovní olympiády spustí neplánovanou bouřku, překazí táborák v den, kdy byl slíben azur.
Oteplí-li se na pětatřicet, je horko nesnesitelné nejen proto, že se v něm potíte, z míry vás vyvede především aplikace, která ukazuje, že bude pokračovat dalších deset dní.
Poradny učící závisláky na sociálních sítích „digitálnímu detoxu“by měly rozšířit své služby i na vynervované konzumenty meteorologických předpovědí. Hned v úvodu kurzu by si museli odinstalovat všechny aplikace s teploměrem, mráčkem a sluníčkem a vyrazit do přírody. Chodit po lese, koupat se v přírodním rybníce, přeskakovat na poli závěje sněhu. Kdo to udělá, zjistí, že žádné počasí, nepřináší-li zrovna živelní katastrofu, není nepřívětivé. Objeví dokonce krásu slejváku, plískanice a mlhy.
Škaredá zima neexistuje, jdete-li ve sněhové vánici lesem, kde vše skrytě žije, připravuje se na jaro a vy si uvědomíte, že je to i vaše prostředí, že k němu patříte stejně jako srnka, že mu závěje sněhu dodávají nenapodobitelné ticho a klid.
Pekelné vedro není, když se v něm proběhnete ve stínu stromů, plavete v řece, pozorujete, že v horku úplně jinak voní vzduch, nebe má jinou barvu, příroda jinak křičí a zpívá.
Před nečekaným letním deštěm se dá nejlépe skrýt do rybníka, voda je najednou teplejší než vzduch, nad hlavou vám krouží ptáci, krákají a čekají, až vyskočí ryba, nad hladinou se vznese opar a odporný déšť vám nakonec přinese nevšední zážitek.
Prostředí pro život se během roku stále mění proto, aby byl život proměnlivý a barevný. Zlobit se na počasí kvůli tomu, že narušuje konstantní lidské plány, jež s ním bůhvíproč přestaly počítat, je hloupost. Pochopit to není těžké. Stačí smazat aplikaci a vyrazit do lesa.