Ikona odešla
Příběh zrození legendy jménem Stan Mikita je vpravdě neuvěřitelný. V úterý definitivně skončil.
Uzavřel se výjimečný život Stana Mikity, modly Chicaga
Hubený osmiletý kluk vyklouzl z postele. Měl hlad. V chalupě ve slovenské vesnici Sokolče zkusil Stanko Gvoth přerušit vzrušený noční hovor svých rodičů se strýcem a tetou, kteří přijeli na návštěvu z Kanady. Ale máma Emília jej ze světnice hnala: „Mazej si lehnout!“Ukřivděný hoch se rozplakal. Vždyť chtěl jen krajíc chleba.
Emília si ovšem myslela, že brečí z jiného důvodu. Její bratr Joe Mikita s manželkou Annou totiž Gvothovým nabízeli, že adoptují jejich nejmladší dítě, vychovají ho v Ontariu, zajistí mu vzdělání a vůbec lepší budoucnost než v roce 1948 skýtalo nuzné poválečné Československo, v němž už vládli bolševici.
Emília mylně připisovala chlapcův záchvat žalu tomu, že jej odmítá pustit s příbuznými do zámoří.
A tak ve vypjaté chvilce pronesla: „Dobře, tak si ho vezměte!“
Zakrátko nasedl Stanko s Joem, Annou a obdobně osvojenou „sestrou“Irenou na vlak do Prahy, poté se po železnici přesunul do francouzského přístavu Le Havre, kde se Mikitovi nalodili na parník Carinthia, mířící do Montrealu.
Ze Stanislava Gvotha se v Kanadě stal Stan Mikita, vyrostl v zuřivého mladíka, jenž postupně dospěl ve hvězdu NHL a sportovní modlu amerického velkoměsta Chicaga.
Příběh z dnešního pohledu působí neuvěřitelně, až mysticky. Též proto, že Sokolče od roku 1975 neexistují, neboť zmizely pod hladinou přehrady Liptovská Mara. Zaniklo též Československo. Od úterý nežije ani Mikita. Skonal v 78 letech.
Wehrmacht a vši
V nejstarších Mikitových vzpomínkách, jak je popsal v knize Forever a Blackhawk, vystupovali němečtí vojáci, kteří ho nechali střílet z pušky, obsadili Gvothovic stavení a...
Zavlekli do něj vši. Máma Emília si odvážně postěžovala jejich veliteli, jenž ji vyslechl, nechal vynosit a spálit matrace i nábytek a následně dovézt nové vybavení.
Vykulený benjamínek byl nic netušícím svědkem přelomových historických událostí. Než sám začal zasahovat do sportovních dějin, smýkala jím rozhodnutí jiných nebo čirá náhoda – jako oné noci v Sokolčích. „Jaký to osudový okamžik! Co by se mnou bylo, kdybych tenkrát neměl hlad? Kdybych se tiše vrátil pod peřinu?“tázal se později, když pochopil souvislosti.
Výprava do nového bydliště v St. Catherines, kam s opatrovníky doputoval před Vánocemi, byla dlouhá a úmorná. Po pokrevních rodičích se mu stýskalo. Smutně vzhlížel k letadlům na nebi, snil o návratu, dokonce si sliboval, že se stane pilotem, aby se sám dopravil domů.
U Mikitových se mu přesto líbilo. Joe a Anna se k němu chovali hezky. A ten přepych... Elektrická světla místo petrolejových lamp. Kuchyně a jídelna a obývák a ložnice. A pozor, panečku, lednička!
Neuměl však ani slovo anglicky, takže si v cizí zemi připadal ztracený. Některé místní děti se mu posmívaly. Měnil školy, neboť šikovný tesař Joe kupoval pozemky, stavěl na nich domy a prodával je nebo se do nich s rodinou stěhoval.
I proto Stan někdy působil nevrle, protivně, popudlivě. Přičetla-li se jeho přirozená soutěživost, na ledě z něj byl tuze nepříjemný sok.
Ach ano. Na ledě. V Ontariu jen těžko mohl uniknout před národní hrou, zábavou a náboženstvím. Joe mu koupil o tři čísla větší obnošené brusle, aby do nich mohl dorůst, a prozatím mu špičky vycpal starými ponožkami. V devíti se s kamarádem Archiem troufale přihlásil do ligy pro dvanáctileté. Přesto zaujal trenéry svou zručností a chytrostí, válel třeba za tři týmy najednou.
Největší triumf? Sbalení Jill
Už od dvanácti kouřil a na ulici se zapletl s partičkou, která občas ukradla auto jen tak na projížďku. Přesto navzdory povážlivě útlé postavě nezadržitelně pelášil do NHL.
Joe s Annou jeho rodičům za oceánem slíbili, že ho nechají vystudovat. Nicméně když viděli, jak vyniká mezi mantinely, nechali jej nadobro propadnout jeho vášni.
„Jsem velice vděčný za sled událostí, které mě potkaly,“píše se v jeho biografii. „Kdybych býval zůstal v Československu, vstoupil bych do armády, či dokonce do komunistické strany. Nebo by mě spíš s mým přístupem poslali na Sibiř.“
Poprvé se do rodné země vrátil na jaře 1960 už jako profesionál se smlouvou v klubu Chicago Black- hawks. S tátou a mámou si psal, občas jim poslal nějaké peníze. Po setkání se ho hned vyptávali, zda se na ně nezlobí. „Vůbec ne!“odpověděl. Myslel to opravdu upřímně.
Ztracený hoch se v Kanadě našel na ledě. Záhy se díky skvostné směsici zarputilosti a tvořivosti prosadil mezi nejtřpytivější hvězdy NHL. Na jaře 1961 přispěl k triumfu klubu ve Stanley Cupu. Leč za své největší vítězství označoval sbalení krásky jménem Jill. Prvně se viděli v březnu 1962, zasnoubili se v červnu a vzali se 27. dubna 1963.
Mimochodem, Mikitův tchán Chuck měl české předky, o čemž svědčí jeho příjmení Cerny, aby se love story Stana a Jill někomu náhodou nezdála tuctová. Vlastní rodina Stana definitivně uklidnila. S Jill a postupně se rodícími dětmi se mu v duši rozhostila rovnováha, jež se projevila v jeho práci. Jeho nejbližší přispěli k nevídané proměně. Mikita v sezoně 1963–64 v lize nastřádal nejvíc bodů (39+50) a zároveň si vykoledoval 146 trestných minut. Často fauloval, nevyhýbal se šarvátkám, hádal se s rozhodčími.
Že něco není úplně v pořádku, to mu kouzelným způsobem vysvětlila maličká dcera Meg, již Jill nechala před televizí sledovat první třetinu mače Blackhawks v New Yorku proti Rangers. „Proč taťka zase sedí sám, a ne s ostatními jako strejda Kenny (Wharram) a strejda Bobby (Hull)?“ptala se Jill. A po návratu slyšel podobnou otázku i Stan.
Kuřák, průkopník, vtipálek
Uvědomil si, že na lavici hanby zabíjí zbytečně moc času. Jeho milá choť mu připomněla, že za vyšší tresty platí pokuty. Ďáblík a provokatér se proto zázračně umírnil a v letech 1967 a 1968 převzal kromě Hart Trophy (nejužitečnější hráč) a Art Ross Trophy (král bodování) i Lady Byng Trophy za gentlemanské chování a vysokou výkonnost.
Proslul jako vynálezce zahnuté čepele. Jako jeden z prvních po řadě úrazů trvale používal přilbu. Blackhawks zůstal navždy věrný, ač ho lákali jinam na štědřejší gáži.
Historik Bob Verdi v úterý po zveřejnění smutné zvěsti na stránce NHL.com líčil, jak Mikita po tréninku trůnil v kabině s novinami, před ním popelník, nad ním oblak dýmu z camelek. Zvedl oči na reportéra a spustil: „Cos to zas napsal za sra...? Chicago Tribune naštěstí tisknou na savý papír, což se mi hodí. Mám ve sklepě louži.“Načež se uličnicky zašklebil a dobrácky rozesmál.
Stan Mikita báječně hrál hokej. Miloval svou rodinu. Nechoval se jako primadona. A byla s ním legrace.
Než v roce 1996 zemřela jeho matka Emília, řekla mu: „Tenkrát v Sokolčích jsem se rozhodla správně.“