Příběh vraha, který zabil tyrana
Zabil tchána, který roky terorizoval jeho rodinu. Přimluvila se za něj celá vesnice, soudy zůstaly neoblomné.
Donedávna byl Antonín Pospíšil z Bedihoště bohabojný přičinlivý muž. Dříč, který miloval svou rodinu a jehož v obci, pro kterou i pracoval, uznávali. Před dvěma roky, přesněji 16. března 2016, se stal zločincem a v břeclavské věznici si odpykává třináctiletý trest za vraždu tchána. „Raději bych bral trest smrti. Nechce se mi vůbec žít, jsem plný zoufalství a malomyslnosti,“napsal před pár dny z vězení MF DNES.
Přišel totiž o poslední naději, k níž se upínal. Milost od prezidenta. Ten podle dopisu z hradní kanceláře přenesl pravomoc v řízení o udělení milosti na ministerstvo spravedlnosti. Odtud odsouzenému sdělili, že šanci mají víceméně jen lidé trpící nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující jejich život. „Přes veškeré pochopení Vašeho ojedinělého případu nejsou výše uvedené podmínky splněny,“stojí v dopise.
Vážně nemocná je však Pospíšilova žena Hana.
Žije s kardiostimulátorem, má operované srdce, trpí astmatem a u psychiatra se léčí z depresí. Psychické potíže má i jejich jediný syn.
Soud: Byla to poprava
Manželé Pospíšilovi léta trpně snášeli psychické násilí starého muže, který vyhradil „mladým“ve svém domku první patro. Vyučenému zámečníkovi tchán od počátku dával najevo, že si pro dceru představoval lepší partii. S přibývajícími léty se šikana stupňovala. „Ty mi neunikneš, přivandrovalče, tebe nervově zničím. Manželka kvůli jeho scénám prodělala dvakrát srdeční selhání,“líčil vězeň.
V den, kdy na něj dvakrát vystřelil a pětaosmdesátiletý tchán padl mrtev k zemi, svou dceru dokonce fyzicky napadl. Z banální pohnutky ji přirazil k radiátoru a začal rdousit.
Proč se Pospíšilovi jednoduše neodstěhovali? Podle manžela si dcera nechtěla vyslechnout slova spoluobčanů o nevděku, že se nepostarala o starého otce.
Problematickou osobnost tchána u soudu potvrdila řada svědků a bezmála čtyři stovky obyvatel Bedihoště podepsalo na Pospíšilovu podporu petici. Přidali se farníci prostějovského kostela a angažoval se i starosta obce Jiří Zips. Nicméně Krajský soud v Brně prohlásil, že zeť usmrtil starého muže „zákeřně a mstivě a nedal mu nejmenší šanci na obranu. Byla to poprava.“Návrh obhajoby, aby byl čin posouzen jen jako zabití, senát odmítl a verdikt potvrdily i soudy vyšších instancí.
Senior stále tvrdí, že chtěl svou ženu zachránit před tyranem, ale zvolil to nejhorší ze všech řešení. Za selhání osobnosti označuje jeho skutek i zkušená soudní znalkyně z oboru psychiatrie Marta Holanová. „Lidsky ho mohu chápat a problémy s tchánem nezpochybňuji, ale proč měl pan Pospíšil strach z pomluvy, když o něm měli lidé dobré mínění. Nejednalo se zjevně o afekt, kdy v někom takříkajíc bouchnou saze, pan Pospíšil se napil na kuráž a nelegálně drženou zbraň musel i znovu nabít,“míní psychiatrička.
Připomíná rovněž, že se odsouzený coby křesťan provinil proti Desateru a jeho pátému přikázání „Nezabiješ“.
Úplně poslední naděje
Antonín Pospíšil si krátí dny ve věznici sepisováním svého životního příběhu. Manželka v Bedihošti strádá samotou, ale stojí při něm.
„On je zoufalý kvůli mně, protože jsem vážně nemocná a na všechno jsem zůstala sama. Nemůžu pracovat, zkolabovala bych. Pořád mi píše, modlí se. Voláme si každý den. V neděli jsme za ním byli se synem a vnoučaty, tak se trošku potěšil,“líčí Hana Popíšilová.
Podle manžela je na tom zdravotně hodně špatně. „Je mi smutno z toho, že Haně nemohu pomoci. Kdybych věděl, jak na to, vyžebral bych si přerušení trestu na dobu, kdy bude mé ženě dovoleno zůstat mezi živými,“píše šestašedesátiletý muž.
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody jisté krátkodobé možnosti nabízí. V kompetenci ředitele věznice je přerušení až na dvacet dnů jakožto nejvyšší forma odměny odsouzenému, ale cesta k ní je dlouhá a náročná.
V případě Antonína Pospíšila by nejspíše připadalo v úvahu desetidenní přerušení dané naléhavými rodinnými důvody. Ale jak podotýká ředitel břeclavské věznice Vladan Havránek, všem možnostem předchází nejen důkladná znalost odsouzeného. „O případu vždy jedná odborná komise, která doporučí či nedoporučí návrh ke schválení řediteli a ten pak rozhodne. Tato kauza je ojedinělá, ale mou povinností je řídit se zákonem,“sdělil Havránek.
Raději bych bral trest smrti. Nechce se mi vůbec žít, jsem plný zoufalství a malomyslnosti.