Trumpovo „arabské NATO“

Americká administrativa přišla s myšlenkou vytvořit „arabské NATO“, které by slučovalo sunnitské země okolo Saúdské Arábie proti Íránu. Už jednou k podobnému pokusu došlo, a dopadlo to bídně.

Funkční vojenská aliance musí mít jasně definovaného nepřítele. Nejlépe takového, který má myšlenkový systém přesně opačný než ten, který takové sdružení vyznává. Sama aliance je pak o to silnější, oč pregnantněji je definovatelný jednotný názorový svět, který její členové sdílejí.

Severoatlantická aliance v období studené války představovala dokonalý příklad. Bojovala proti myšlenkovému světu komunismu a ten ji správně vnímal jako ideového, nikoliv jen vojenského nepřítele.

Po konci studené války a zániku myšlenkového světa komunismu i NATO prochází obdobím, kdy není schopno na dlouhodobé bázi definovat, kdo je jen protivník a kdo nepřítel, jak mezi nimi rozlišovat a přijetím které myšlenky se člověk stává z jednoho tím druhým.

Rusko dneška je stejně kapitalistické jako sami členové Severoatlantické aliance. Rozdíl mezi liberální a neliberální demokracií je pro mnoho lidí zachytitelný spíše v příliš intelektuálních definicích často velmi předpojatých souditelů, a tak i sama Ruská federace, dědic dřívějšího hlavního nepřítele Sovětského svazu, v průběhu let přechází z kategorie do kategorie tak, jak si doba a její média žádají na základě většinového hodnocení ruského chování.

Při vědomí komplexnosti problému, jak jasně definovat, kdo je kdo a jak se jím stal, přichází americká administrativa s myšlenkou nové aliance, „arabského NATO“.

Hráz proti Íránu

Tato nová aliance by se měla jmenovat MESA (Blízkovýchodní strategická aliance, česky tedy asi BSA), měla by sdružovat osm arabských států, z toho šest z oblasti Zálivu a k nim Egypt a Jordánsko, a měla by být „hrází proti íránské agresi, terorismu a extremismu“, jak ji definoval mluvčí americké Národní bezpečnostní rady.

V realitě by tedy měla být vojenským sdružením sunnitů proti íránským šíitům s tím, že by útok na každého jednoho z nich byl považován za útok na všechny tak, jak říká v NATO článek 5.

Jakkoliv je to na povrchu myšlenka odvážná a chvályhodná a v některých částech by neformálně mohla fungovat (spolupráce tajných služeb proti Muslimskému bratrstvu), v realitě představuje idea arabské vojenské aliance BSA proti Íránu s účastí USA věc stejně praktickou jako učit ptačí vejce létat. To je také myšlenka odvážná, potenciálně užitečná a současně neprakticky idiotská.

Stačí si vybavit, na jaké vnitřní problémy by tato aliance narážela a které by si musela vyřešit dříve, než se kdy vůbec potká s nepřítelem. Hlavní hybatel sdružení, Saúdská Arábie, je hlavním protivníkem Íránem sám vnímán jako zdroj sunnitské „agrese, terorismu a extremismu“. A první problém představuje to, že někteří „budoucí alianční spojenci Saúdů“je mimo záběry kamer vidí přesně takhle, tedy jako by sami byli spíše Íránci než saúdští spojenci.

Navíc skutečný hlavní protivník Íránu, Izrael, nesoucí většinu zátěže zadržování jeho moci, samozřejmě nemůže vstoupit do jakéhokoliv arabského vojenského sdružení.

Chceme-li učit vejce létat, je praktické podívat se do historie, zda se o to již někdo nepokusil a s jakým výsledkem. Ušetří to čas.

Když se v roce 2014 na vrcholu vzestupu tzv. Islámského státu ohrožené arabské státy pokusily vytvořit něco podobného BSA, byl výsledek pod psa.

První tři ze spojenců se ihned rozhádali v roztomilé rodinné hře, kde Katařané dále rozvíjeli vztahy s Muslimským bratrstvem, které nadále hodlalo sesadit režim v Egyptě, který ale podporovali Saúdové.

K pevnosti sdružení pak ještě Ománci přispěli vřelostí vztahů k Íránu, tedy hlavnímu nepříteli, se kterým ale současně jejich spojenci Saúdové bojovali v Jemenu ve své proxy válce.

Příliš mnoho sporných bodů

Na Sýrii se pak již samozřejmě nedohodl vůbec nikdo s nikým a celá slavná aliance zanikla dříve, než si mohla vytvořit alespoň komisi pro úvahy o svém vzniku. Dokonale tak navázala na předchozí protiíránský blok Penninsula Shield Force, projekt z osmdesátých let, který zkolaboval, když jeden jeho člen, Irák, obsadil druhého člena, tedy Kuvajt, a oba pak zapomněli na šíity.

Připočítejme do rovnice neustále se měnící vztahy mezi rodinně často spřízněnými sunnitskými dynastiemi Zálivu, kde o momentální státní politice často rozhoduje vztah dědičného vladaře k tomu či onomu bratranci za hranicemi, početné šíitské komunity uvnitř budoucí sunnitské aliance, přimíchejte do guláše štiplavé otázky, jestli sunnitský Irák není už dávno šíitský Irák, odkdy jsou USA sunnitské a nakolik šíitská bude nakonec syrská alawitská elita, a výsledek je celkem jasný.

Až se tedy v půlce října sejdou arabští sunnitští vůdci ve Washingtonu s prezidentem Donaldem Trumpem, aby projednali další koordinovaný postup vůči Íránu, jasná je jenom jediná věc. Nebudou mít nedostatek finančních prostředků. Budou mít ale nedostatek všeho ostatního.

Funkční vojenská aliance musí mít jasně definovaného nepřítele.