Živelný ruský rock duní svobodou romantického Léta
Když jeho filmu tleskal letošní festival v Cannes, seděl ruský režisér Kirill Serebrennikov v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada svobodomyslných nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dva mladíci, jedna žena a skvělá hudba dali dohromady Léto.
Bytový bigbít
Černobílý snímek s barevnými pasážemi a hravou animací klipových písniček má půvabnou náladu dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne.
Milostný trojúhelník
Tady se potkávají dvě skutečné postavy: Mike Naumenko vystupující s již zavedenou skupinou Zoopark a nový talent Viktor Coj, který o pár let později vyprodá olympijský stadion. Pravda, spojení „Majk Vasiljevič“zní trochu nezvykle, ale jinak se prostředí jeví až domácky blízké. I když pijí kišiněvské víno a kouří bělomorky, jako kdekoli jinde jsou to stejní vlasatí naháči řádící s kytarami u ohně, zatímco Homolkovi se opodál skládají do auta.
Baví se o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. V muzikantském společenství „Majk“s manželkou vychovávají dítě, sousedka na ně povykuje - Nekuřte mu tady - a velkorysé soužití rockerské komunity pojme i náznakový milostný trojúhelník.
Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví.
Odkazy k Vlasům
Zdánlivě bezstarostný věk nevinnosti v předvečer perestrojky s jejím budoucím uvolněním představuje velmi přirozeně generaci, která si z režimu utahuje, ale jinak ji nezajímá; chce prostě jen dělat svou muziku, jenže i to je výraz vzpoury. V provokativním klipu z vlaku jako by se rýsovala variace na muzikálové Vlasy a není jediná: tam válčili ve Vietnamu, tady zase hrozí odvody do Afghánistánu. Znají Doors, slyšeli, že rum se má pít s colou, a Perfect Day jim zní za deště u telefonní budky, která krade mince.
Žil tak, jak zpíval
Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli spád, nicméně gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ 70% Léto Rusko / Francie 2018