Atletický obchod. Když Turek není Turek
Za posledních dvacet let koupili Turci ze zahraničí třicet atletů kvůli medailím
Třetina turecké výpravy na evropském šampionátu v Berlíně je koupená z jiných zemí. Třeba bronzový medailista ze stovky Jak Ali Harvey pochází z Jamajky. Stříbrný překážkář Yasmani Escobar zase z Kuby.
Další jsou z Etiopie, Keni, Ukrajiny nebo z Ázerbájdžánu jako hvězdný Ramil Gulijev.
Ve čtvrtek se nad Olympijským stadionem přehnala asi desetiminutová bouřka. Když ustala, přišel další záblesk. Tentokrát přímo na dráze. Gulijev právě explodoval na dvoustovce.
Před startem se holedbal: „Po 39 letech vymažu z tabulek evropský rekord Pietra Menney.“Vypadalo to jako nebetyčná troufalost, pak ale osmadvacetiletý atlet prolétl 150 metrů, po kterých měl až neuvěřitelný náskok. Proto si už dvacet metrů před cílem dovolil rozpřáhnout ruce ve vítězném gestu.
Nebýt toho, možná by i ten Menneův rekord pokořil. Chyběly pouhé čtyři setiny. „Je tady rychlá dráha, skvělé publikum, fantastické podmínky. Opravdu jsem si ten závod užil,“hlásil za cílem.
Salutoval s tureckou vlajkou kolem ramen. Vlajkou, která mu před osmi lety nic neříkala.
Gratuloval i Erdogan
Když loni na mistrovství světa v Londýně pokazil unikátní double Waydu van Niekerkovi a dosedl na trůn po Usainu Boltovi, přes Twitter mu gratuloval také turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Gulijev se stal hrdinou země. Na stáncích druhý den vycházely noviny s titulními stranami, na kterých hrál prim. On, Turek, narozený v ázerbájdžánském Baku.
Ještě v juniorech zemi svého původu reprezentoval. Ázerbájdžánu tak patří jeho juniorské medaile i evropský rekord v této kategorii.
V jedenadvaceti se rozhodl pro výhodnou změnu. „Díky tureckému občanství jsem získal skvělé podmínky pro trénink. A také významnou finanční podporu,“neskrýval pohnutky, proč změnil národnost.
V posledních letech byl jedním z mnoha.
Původ v osmanské říši
Už v osmanské říši fungovala daň nevširme, kterou Turci uplatňovali na nemuslimské obyvatelstvo. Spočívala v odvádění mladých chlapců od rodin do centrální říše. Dostalo se jim vzdělání a výcviku. Stali se z nich janičáři, elitní pěchotní jednotka říše. Nyní Turci nahánějí elitní atlety. Chtějí medaile. Chtějí být sportovně úspěšní a pak toho po Erdoganově vzoru využívat politicky. Pouze prostředky změnili. Díky financím si mohou dovolit nabídnout atletům z afrických zemí mnohem lepší podmínky, než na jaké jsou zvyklí. Proto už loni Mezinárodní atletická federace (IAAF) sestavila pracovní skupinu, která má masivnímu nakupování atletů zamezit.
Nyní se čeká na schválení pravidel, podle kterých nebudou moci změnit národnost třeba atleti mladší 19 let nebo ti, kteří v dané zemi nežijí alespoň dva roky.
„Dokud to není platné, není to pro nás téma,“říká mluvčí Turecké atletické asociace.
Je to téma pro jiné. Německý běžec na 10 kilometrů Amanal Petros má jasno: „Přijde mi to hrozné.“
On sám pochází z Eritreje, odkud s rodiči ve dvou letech z politických důvodů utekl. V šestnácti přišel do Německa, za které nyní závodí.
„A s tím nemá přístup Turecka nic společného. To není integrace, to je obchod,“rozčiluje se.
Ve skutečnosti totiž většina naturalizovaných tureckých atletů v zemi nežije. Jen využívá systém.
Když pak kamery před závodem na 10 kilometrů představují účastníky, běžci ukážou nebo políbí znak své země. Dvojnásobný evropský šampion Polat Kemboi Arikan jen napřímí prst na své jméno. Není se co divit. Není Turkem a nebude.