České zemědělce čeká změna N

Pokud budou pokračovat současná sucha a vysoké teploty i v příštích letech, čeští zemědělci budou muset změnit způsob hospodaření, protože by to krajina nemusela vydržet. Bude potřeba rozčlenit současné „velké lány“a postavit víc přehrad.

ikdo dnes objektivně nedokáže říci, i když „katastrofici už vědí“, zda bude i v následujících letech pokračovat současné období nedostatku srážek a vysokých teplot. Pokud ano, čekají v nejbližších letech české zemědělství velké změny. Krajina totiž nedokáže v potřebné míře vyrovnávat dopady vláhových extrémů, protože se od doby rozorání mezí v polovině minulého století o 40 procent snížila její schopnost zadržovat vodu.

Výsledkem jsou extrémní projevy sucha či lokální povodně z přívalových dešťů. V obou případech stojí přitom „první na ráně“zemědělci, kterým to působí nemalé ekonomické ztráty včetně materiálních v podobě rostoucí vodní eroze, která nyní z polí odplavuje ročně více než 30 milionů tun zeminy.

Ve vlastním zájmu tak musí zemědělci bez ohledu na sucho či mokro změnit způsob svého podnikání a dosavadní zemědělská politika musí na uvedená rizika reagovat. Pokud se tak nestane, lze očekávat pokles produkce a nárůst ploch, na nichž nebude možné konkurenceschopné zemědělství provozovat.

Rozhodujícím krokem by mělo být zmenšení stávajících nepřerušovaných ploch polí, našich „velkých, širých rodných lánů“, jak kdysi napsal Josef Václav Sládek. Tak velká pole jako dnes ale jistě na mysli neměl. Ta totiž představují hlavní příčinu, proč půda vodu nezadrží, protože se na nich nemá kde zastavit a vsáknout.

Zemědělskou krajinu je tak třeba rozčlenit terénními překážkami, čemuž se brání především velké zemědělské podniky poukazující na následné komplikace pro techniku. To je ale nesmysl, cílem není vytvářet z polí záhumenky, ale plochy odpovídající svými rozměry zhruba polím v EU. Naše jsou v průměru téměř desetkrát větší.

Větší pole existují sice například v USA, to však nelze srovnávat, neboť tam mají jiné prostorové a terénní podmínky. Motivací k rozčlenění naší krajiny by přitom mohlo být nastavení dotací – sazba dotace na takzvané „krajinné prvky“, tedy ony terénní překážky, by mohla být několikanásobně vyšší než na „normální“půdu. Vůli k tomu naznačil i současný ministr zemědělství Miroslav Toman.

Ten navíc avizoval zjednodušení stavebních řízení nebo i absenci stavebního řízení v případech, pokud by si vlastník na svém pozemku vybudoval rybník. Právě stavební řízení je demotivujícím prvkem při obnově a zakládání rybníků, ačkoli nutnost nárůstu vodních ploch všichni uznávají a jsou na to dokonce k dispozici potřebné peníze.

Stejně tak však zřejmě v krajině přibude několik přehrad. Nejen jako možných zdrojů pitné vody, ale i pro takzvané nadlepšování průtoků v území pod přehradou, což mimo jiné zvýší využitelné zdroje vody i pro zemědělské podnikání.

Pokud tedy nebudou výstavbě těchto děl bránit různé občanské iniciativy, hájící často hlavně existenci stavení, které bylo v minulosti v rozporu se zdravým rozumem a často i zákonem postaveno v záplavových oblastech či v místech, která se již před lety pro možnou výstavbu nádrží vyčlenila.

I když si to mnozí myslí, nelze naopak očekávat v blízké budoucnosti zásadní změny ve struktuře na polích pěstovaných plodin. O něco snížit by se sice mohly plochy řepky, to však až poté, co EU zcela ustoupí od podpory a závazků členských zemí v rámci biopaliv první generace.

Nutno poznamenat, že řepka, kukuřice či širokořádkové plodiny, které mohou teoreticky zvyšovat riziko eroze a přispívat k odplavování kvalitní půdy z polí, nemusí takové riziko pro krajinu a zachování zdrojů vody představovat při správném obhospodařování.

Příliš důležité není ani častější střídání plodin, které má z pohledu zvýšení schopnosti krajiny zadržovat vodu jen nevýznamný, podle výzkumů maximálně 15procentní vliv. Daleko důležitější je udržet v krajině, včetně polí, pokud možno po celý rok vegetaci (například v podobě podsevů), která snižuje teplotu a zabraňuje vyššímu odparu vody.

To vše v praxi znamená, že se skladba plodin v budoucnosti příliš měnit nebude, snad až na vyšší podíl pícnin, pokud ovšem bude v Česku dostatek hospodářských zvířat.

Minimálně vyšší podíl ploch než v současnosti bude však třeba v budoucnosti zavlažovat. Především takzvaných speciálních plodin, jako je ovoce či zelenina. Zavlažovat obilí je ekonomický nesmysl. Je možné v krajině obnovit a dobudovat hydromeliorační systémy, avšak tak, aby v době přebytku vodu zadržovaly a v době nedostatku ji prostřednictvím vodotečí na půdu vracely. V tom by měl pomoci stát. I tady však peníze na tyto účely existují a lze je navyšovat.

Změnit by se také měl systém a nástroje rozkladu zemědělských rizik. Již delší dobu se mluví o takzvaném fondu nepojistitelných rizik, stále však neexistuje, mimo jiné proto, že část zemědělců do něj není ochotna přispívat, neboť se jim to údajně nevyplatí. K tomu je třeba uvést, že stát již nyní zemědělské pojištění dotuje a fond by tak měl být především pojistkou pro „zásah vyšší moci“, třeba v případě sucha. I tak ale pojištění zemědělce něco stojí, a proto jsou také v Česku ještě velké rezervy v propojištěnosti.

To se zřejmě změní, ovšem pomohla by tomu vazba podpory pojištění na nějaký typ dotace. Bude to však znamenat další nárůst nákladů zemědělců, a lze tak postupně očekávat jak vyšší ceny zemědělských surovin, tak i potravin. A to i z toho důvodu, že na světě přibývá majetnějších lidí, takže jídlo podraží i kvůli rostoucí poptávce, a nejen u nás.

V budoucnosti nelze očekávat zásadní změny ve struktuře na polích pěstovaných rostlin.