Umění není stárnout, umění je to snést
Každý den začne tím, že se lehce nalíčí a upraví si vlasy do pro ni typického drdolu. Za všech okolností je dámou. Olga Knoblochová je totiž lady Dermacol.
Je symbolem ženské krásy a současně důkazem toho, že věk je jen číslo. První česká vizážistka Olga Knoblochová nedávno oslavila pětaosmdesáté narozeniny. I ve svém věku je plná energie a stále v jednom kole. „Nad tím, kolik je mi let, vůbec nepřemýšlím. Užívám si každého dne. Goethe, moudrý muž, který měl rád krásné ženy, řekl: Stárnout není umění, ale umění je to snést. A to jsem si vzala za své,“usmívá se žena, která stála v roce 1966 u zrodu prvního krycího make-upu s názvem Dermacol.
Žijete v Kardašově Řečici v jižních Čechách. Pocházíte odtud?
Tatínek odtud pocházel. Byl vojenský pilot a akrobat, který učil létat. Často jsme se proto stěhovali. Narodila jsem se v Prostějově. V době mobilizace v září 1938 byl učitelem létání u 4. leteckého pluku, ale bojovat nešel. Vrátil se s rodinou do rodné Kardašovy Řečice, to mi bylo šest let. My děti jsme tam byly spokojené a prožívaly šťastné dětství plné lásky rodičů, kteří nás vedli ke sportu i umění. Jižní Čechy se staly naším milovaným domovem. Odmaturovala jsem v Českých Budějovicích na sociálně zdravotní škole.
Pak jste se vrátila znovu do Prahy a nastoupila do nově otevřeného Ústavu lékařské kosmetiky. Co tehdy nabízel?
Ústav kosmetiky byl otevřen v roce 1958. Tehdy platilo, že socialistická žena nemůže chodit nalíčená a podobně. Byl tedy zaměřen hlavně na pomoc lidem po zdravotní stránce. Jako první jsme například používali kontaktní čočky pana profesora Wichterleho. V ústavu bylo oddělení plastické chirurgie, oční oddělení, interna, dermatologie a sedmnáct kosmetických boxů, kadeřnictví, manikúra, pedikúra a měli jsme rovněž svoji laboratoř, kde se vyráběly produkty pro všechna oddělení. Na oddělení plastické chirurgie se již tehdy díky vysoce erudovaným lékařům prováděly plastické operace s úžasnými výsledky. Vyhledávali nás pacienti nejen tuzemští, ale i ze zámoří.
Byla jste u vytvoření prvního krycího make-upu. Jak vznikl nápad na jeho výrobu?
Ústav kosmetiky se zaměřoval na dermatologické problémy, ať to byly névy, pigmentace různého druhu a mnoho dalšího. Moderní technologie na odstraňování těchto problémů, například laser, tehdy ještě nebyly. Bylo tedy nutné a motivující vymyslet něco, co pomůže tyto problémy překrýt a zkvalitnit tak i po duševní stránce život dotyčným pacientům. Věděli jsme, že Filmové studio Barrandov má skvělou laboratoř, kde vyvíjejí a vyrábějí filmová a divadelní líčidla. Domluvili jsme se s Barrandovem, že uděláme novou recepturu, odpovídající složením také po zdravotní stránce. Make-up určený ke každodennímu použití, který nebude způsobovat alergie, bude mít vynikající krycí schopnosti a lidé ho zvládnou sami aplikovat. A tak vznikl v roce 1966 krycí krém s názvem Dermacol. Derma – kůže, color – barva.
Mezi lidmi o něj musel být velký zájem…
Zájem byl velký od začátku u nás i v zahraničí. A to nejen na Východě, dovážený byl i na Západ. Dostávali jsme zprávy od žen z druhého konce světa: „Pošlete mi make-up, došel, nemůžu teď ven.“Na dermatologickém kongresu na Slovensku jsem měla předvádění pro dermatology. Měla jsme s sebou model, studentku vysoké školy, která měla oheň přes půl obličeje. Překryla jsem jí tvář dermacolem a ukázala jí až výsledek. Plakala dojetím. Najednou se viděla jako normální, hezká dívka. Byla radost vědět, že pomáháme.
Kolik měl dermacol na začátku odstínů?
Moje dřívější spolupráce s firmou Max Factor, pro kterou jsem předváděla přes tehdejší Tuzex, mi umožnila vědět o make-upu dost, co se týká aplikace i vhodných odstínů. Spolehlivě jsem tak mohla být odborným poradcem nejen při vývoji a výrobě, ale i při výběru vhodných barevných odstínů. Důležité bylo hlavně to, aby barevně odpovídal pleti a působil přirozeně. Profil měl asi čtyřicet odstínů, vybrala jsem deset a s těmi jsme pak vystačili po celém světě. Byl tam i šedý odstín, který se dal použít u mužů, když měli bílé skvrny nebo pigment ve vousové části obličeje.
Často jste cestovala do zahraničí. Měla jste vůbec čas na koníčky a osobní život?
Každý měsíc jsem byla minimálně týden v cizině, na předváděcích akcích, na velvyslanectvích, kde se uzavíraly kontrakty, a podobně. Bavilo mě to, dokázala jsem lidem poradit, nebyla jsem jen obchodník. Bylo to náročné, ale úspěšné. Volného času jsem moc neměla. Byla jsem rozvedená, sama se třemi dětmi. Pak už mi začali pomáhat moji rodiče, nedalo by se to bez jejich pomoci zvládnout.
Z Ústavu kosmetiky jste přešla do Filmového studia Barrandov. Proč?
Právě kvůli časovému vytížení. V Ústavu kosmetiky jsem měla vysokou funkci. Měla jsem na starosti reklamu, školení, semináře, spolupracovala jsem s médii. Psala jsem už i knihy a učebnice, aby vedoucí kosmetických kurzů měli podklady a věděli, co mají vyučovat. Bylo toho moc. Vybrala jsem si spolupráci s výzkumnou laboratoří, aby mohla postupem času vzniknout ucelená řada pěsticí i dekorativní kosmetiky. Když jsem nastoupila na Barrandov, řekla jsem rovnou, že nemůžu mít kancelář, ale místo, kde budu v klidu zkoušet výrobky a kde se ženy budou cítit krásně. Udělala jsem si tam nádherný salonek.
Spolupracovala jste i s filmaři při natáčení?
Často jsem dělala odborného poradce. Třeba ve filmu Dáma na kolejích se jde Jiřina Bohdalová zkrášlit do kosmetického studia poté, co zjistí, že ji podvádí manžel. Sháněla jsem přístroje, aby bylo ve filmu dobře vybavené. V seriálu Vyprávěj chtěli mít Ústav kosmetiky. Do filmu jsem musela sehnat dobové zařízení. A aby tam byl opravdu dobrý zásah kosmetičky, pracovala tam moje dcera, která učila herečky kosmetickou masáž. Pan režisér ji nakonec přidělil malou roličku kosmetičky, protože ono mít šikovné ručičky se nedá naučit hned.
V roce 1973 projevil o Dermacol zájem Hollywood. Jak se o něm dozvěděli?
To byla úplná náhoda. Když k řediteli Barrandova přijeli ze zahraničí producenti, měli s sebou většinou manželky. Ty poslali za mnou a vyřizovali zatím film. Jednou ke mně přišla starší dáma mající různé pigmenty na obličeji. Položila jsem ji na lehátko, udělala jsem jí masáž obličeje, překryla nedokonalosti pleti a nalíčila ji. Byla úplně nadšená. Potom přišel její manžel, měl také různé pigmentové skvrny, zakryla jsem je i jemu a dostali balíčky s kosmetikou. Za čtrnáct dní napsali, že chtějí, abych s šéfem přijela do Ameriky a podepsala prodej licence na Dermacol. Já jsem tam tedy nejela, to nebyla moje práce, ale na pět let byla licence podepsaná.
Kdy vznikla vaše přezdívka lady Dermacol?
Na veletrzích na Západě na mě vždycky volali: Lady Dermacol je tady! Vždy jsem si s sebou totiž vozila starožitné vybavení salonku a předváděla Dermacol tak trochu jako na zámku. Tím jsme byli odlišní od strohosti veletrhů. Z cest mám mnoho hezkých vzpomínek.
Kolik kosmetiček jste za svůj život vyškolila?
Bylo jich kolem tisíce. Koncem roku 1989 jsem založila Institut profesionální kosmetiky a Unii kosmetiček. Současně jsem od založení členkou Hospodářské komory ČR. Pan prezident mi říkal, že pořád vytvářím pracovní místa. Tento obor dal příležitost mnoha ženám. V kurzu byly například ženy, které měly postižené děti. Byly rády, že si ho udělaly a mohly pracovat třeba večer, kdy se o dítě postaral manžel. Na začátku bývaly smutné, uštvané a odcházely úplně jiné. Měly rozhled, byly sebevědomější, probudily se. Z toho jsem měla vždycky velkou radost.
Současně děláte i přednášky pro veřejnost. Ukazujete také správné techniky líčení?
Chodívala jsem přednášet do škol dívkám v pubertě. V prvních řadách sedávaly ty načančané, v zadních holky, které se neuměly upravit. Radila jsem, jak si mají čistit pleť a podobně, a pak jsem přešla k líčení. Ty vepředu, většinou namalované, čekaly, že si vyberu některou z nich, a já vždy sáhla úplně dozadu, kde jsem viděla zanedbanou holku s mindrákem. Ukázala jsem na ní postup líčení. Ty vepředu dělaly obličeje, že jsem si vybrala podle nich ohyzdu. Když jsem skončila, byla z ní pěkná holka, které jsem zvedla sebevědomí. A ty ostatní z toho byly celé paf. Moc ráda dělám přednášky pro zralé ženy, mám radost z toho, že i přes jejich léta se zajímají o svůj vzhled a jsou milými posluchačkami. Když ráno žena vstane a upraví se, má celý den lepší sebevědomí sama pro sebe, a to platí pro jakýkoliv věk.
Vy sama jdete ženám příkladem. Prozraďte, jaké je tajemství krásné pleti?
Moc se nelíčím, ale make-up si nanesu každé ráno, namaluji řasy a lehce ústa. Upravuji se vždy, i kdybych neměla vyjít z domu dál než na zahrádku. Důležité je večer se pořádně odlíčit, promasírovat pleť. Je třeba nebýt líná, a čím déle se jde spát, tím víc se pleti věnovat, aby ráno vypadala svěže. To je nutné. Nejsem fanouškem plastických operací, nebyla jsem ani na jedné. S každým dalším zásahem se mění výraz obličeje. Něco jiného je opravit trochu nedokonalosti, které má člověk třeba od narození nebo po nemoci, úrazu, ale zdravá žena by měla zůstat přirozeně krásná. Možností v estetické medicíně je nepřeberně, ale měl by zvítězit rozum, cit a přirozenost. Každá žena toto vnímá jinak, a je proto jen na ní, jak bude zvládat přirozené stárnutí.
Ve svém věku jste navíc neuvěřitelně vitální. Říká se, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. Kolik let je tedy vlastně vám?
Vůbec o tom takhle nepřemýšlím. Bylo mi pětaosmdesát. Nikdy jsem si nemyslela, že tu budu tak dlouho. Viděla jsem umírat lidi v mladším věku, než jsem já dnes. Vážím si proto každého dne. Jezdím na kole, dělám si všechno sama, nakupuji, starám se o zahrádku, pracuji. Nebudu kvůli věku hrát divadlo, tvrdit blízkým, že padám únavou. Až jednou padnu, tak to bude asi doopravdy. Pro mě je nejdůležitější být optimistická a brát věci s nadhledem a úsměvem, který dokáže rozzářit den.