Černý v Ku-klux-klanu baví. Než ho režisér bodne do zad
Nejlepší na filmu jménem BlacKkKlansman je fakt, že příběh černošského policisty, který pronikl mezi členy Ku-klux-klanu, se doopravdy stal. Naopak nejhorší na něm je, že to režisérovi nestačilo.
Velkou cenu poroty v Cannes teď doplnila divácká cena z Locarna, což napovídá, že snímek BlacKkKlansman zabírá na oba festivalové tábory, na odborníky i publikum. Sporné jsou však jeho šance v běžných kinech, kam právě vchází.
Policejní klukovina
Jde totiž o film politický, byť zábavný a místy napínavý, navíc ukotvený v americké historii rasových válek, kterou úvod vydatně shrnuje. Ostatně pro BlacKkKlansmana vůbec platí, že pracuje s dlouhými vypravěčskými bloky včetně projevů na bělošských i černošských shromážděních, jako by režisér Spike Lee testoval výdrž obecenstva.
Dokonale sedí zasazení reálné kauzy do 70. let od hudby po účes ve stylu radikálky Angely Davisové zvaný afro, jejž si zálibně pěstuje jak titulní hrdina v bezprostředním podání Johna Davida Washingtona, syna oscarového herce Denzela Washingtona, tak studentská aktivistka, s níž policista v utajení naváže vztah – milostně krotký a pro podstatu příběhu prakticky zbytečný.
Slečna se nicméně hodí jako doklad nesmiřitelnosti na obou stranách barikády, ač v její osobě spíše ideové, zatímco bělošský fanatismus sahá až k násilí. Zlo je tendenční a omezené, tedy dost nudné.
Zato okamžik, kdy černý strážce zákona přímo z kanceláře před svými kolegy zavolá do Ku-klux-klanu, že má zájem o členství, nastartuje příjemnou tóninu na hraně komedie. Pokus o infiltraci do rasistického spolku připomíná více klukovinu než profesionální akci, zvláště když pro přímá jednání s členy klanu přidají k hrdinovu hlasu bílou tvář Adama Drivera v roli policisty židovského původu, který pak v debatách s popírači holokaustu potřebuje značnou dávku sebekontroly.
Minus deset procent
Nebezpečné hry s falešnou totožností na nepřátelské půdě vyrábějí adrenalin se zárukou, ať jde o mafii v Skryté identitě, či o Ku-klux-klan. Jen tady není tak úplně fér, že zásluhy sklízí hlavně vemlouvavý černý provokatér na telefonu, přestože největší reálné riziko na sebe v terénu bere jeho bílý parťák.
Pomalu, ale jistě směřuje vyprávění ke krvi, i když režisér nejprve zrychlí divákovi tep vypjatými okamžiky, kdy jsou oba policisté na scéně společně, každý v jiné roli, načež zas unaví nekonečnými rituály souběžných akcí „bílé síly“a „černé síly“. Mimochodem symbolicky si tu zahraje i slavný film z roku 1915 Zrození národa, proti jehož „bílému“vyznění vznikla předloni stejnojmenná „černá“verze.
Nicméně Spike Lee jako by se nedokázal se svým vyprávěním rozloučit v nejlepším, takže mu přidělil hned několik konců. A v posledním z nich, plakátové agitce z bouří současné Ameriky včetně čitelných odkazů k Donaldu Trumpovi, vrazí vlastnímu hrdinovi kudlu do zad. Názorný manifestační přílepek totiž pokazí předešlý zážitek a na závěrečném hodnocení ubere dobrých deset procent.