Touha po Americe
„Vím, že riskuju,“říká Francouz o Coloradu
ři nedávné svatební cestě na Bali se několikrát přistihl, jak přemýšlí o životní hokejové výzvě. „Snažil jsem se užít si to, ale zároveň jsem přemýšlivý člověk. Ležel jsem pod slunečníkem a pořád to měl v hlavě,“poví Pavel Francouz.
Reprezentační gólman, který odchytal únorovou olympiádu v Koreji i klíčové duely na posledních dvou šampionátech, kývl na roční výzvu v Colorado Avalanche.
Místo odzkoušené ligy a štědrého platu v Rusku, kde se za tři sezony stal pojmem, si zvolil zámořské dobrodružství a nejistou roli brankářské trojky v týmu. „Rozhodla touha splnit si dětský sen a pokusit se dostat do NHL,“říká osmadvacetiletý Francouz.
Na výběr jste měl kromě pokračování v Čeljabinsku i mimořádně finančně zajímavou nabídku z Petrohradu. Nezviklalo vás to, abyste zůstal v KHL?
Bylo to hodně těžké. Člověk se hokejem živí a na takovou smlouvu třeba hokejisté čekají celý život. Ale samotného mě překvapilo, když přistála nabídka z Petrohradu, že to se mnou moc nezamávalo. A i agent Robert Spálenka se zachoval duchapřítomně a popostrčil mě směrem na Západ.
Uvědomujete si, že jste odmítl kontrakt, který vás mohl zabezpečit na zbytek života?
Vždycky se to může pokazit, můžete se zranit a ze dne na den skončíte s hokejem. Poslechl jsem srdce místo mozku, který mi říkal: Vem peníze a buď v klidu v Rusku. Srdce mi naopak radilo, že jsem začínal s tím, abych se pokusil dostat do NHL. Na druhou stranu jsem v Rusku něco vydělal, dopřeju si, ale neblázním. Věřím, že v tomhle nějaký problém nebude.
O NHL sní každý. Nerezignoval jste někdy na tenhle cíl, když vám letos bylo osmadvacet?
Samozřejmě je to složité, člověk stárne a věděl jsem, že je to jediná a zároveň poslední šance. Nechtěl jsem si ji nechat proklouznout mezi prsty.
Čím to, že má vaše kariéra takový pozvolný vývoj?
Šel jsem postupnými krůčky. Když jsem hrál v první lize za Ústí, říkal jsem si, že by bylo super dostat se do extraligy. V ní jsem zase myslel na to, že by bylo fajn se jednou dostat ven – do Finska, Švédska, Ruska. A když jsem byl v KHL, věřil jsem, že nezůstane jenom u toho, a chtěl jsem se posunout ještě dál. A nejdál je NHL. Kdybych do ní šel jako mladý, nebyl bych připravený. Věřím postupnému procesu, člověk se vyvíjí a všechno špatné je pro něco dobré. Obzvlášť u gólmanů.
V Rusku vám příprava začínala počátkem července, to kempy před NHL startují za více než měsíc. Je to velký rozdíl?
Všechno je pro mě nové. Pořádně nevím, jak formu časovat. Pro mě bude hodně důležité, abych se v dobrém světle ukázal v hlavním kempu, který startuje v polovině září. Do Colorada poletím už koncem srpna, budu tam trénovat a přizpůsobovat se. Taky tam na mě čeká menší výstroj, což bude velká změna. Chci si na to v klidu zvyknout.
V čem se „zámořská“výstroj liší?
V NHL jsou hodně přísná měřítka. Betony nebudou pro mě až takový velký rozdíl, protože jsem si už v Rusku poslední dvě sezony bral menší a menší čísla, abych se na to připravoval. Kalhoty i vesta jsou o dost menší, vlastně jen kopírují siluetu vašeho těla. Třeba teď mám vestu, která trošku přečnívá, ale tam to pravidla nedovolují.
Co bude největší potíž?
Obrovský rozdíl je v kalhotách, které jsou zaoblené a na stehnu úzké. Veškeré puky, které vás líznou, skončí v bráně. Vyrábějí je takhle úmyslně a snaží se nám chytání co nejvíc ztížit, ale zase na druhou stranu je to pro všechny gólmany stejné.
Už jste zjišťoval nějaký fígl?
Nějaké existují. Slyšel jsem, že třeba někdo po kalhotách šlape, aby se trošku „rozlomily“. Člověku to ale moc nepomůže, jsou to takové detaily. Spíš je lepší se zaměřit na chytání než na výstroj.
V Coloradu už jste byl na development kempu pro nové a mladé hráče. S čím vás Avalanche vyprovázeli domů?
Oba trenéři gólmanů – z Avalanche i z farmy – říkali, že by bylo lepší, kdybych chytal víc vyjetý z brány. Co se týče NHL, patřím mezi menší brankáře. Navíc v lize se daleko častěji střílí. A čím víc proti střele vyjedu, tím líp.
Myslíte na to teď, když se připravujete s extraligovou Plzní?
Mám to v hlavně pořád. Říkal jsem i trenérovi gólmanů Rudovi Pejcharovi, že pokud cokoliv uvidí, budu rád za jakoukoli zpětnou vazbu.
Odlišná bude i vaše pozice v týmu. V Coloradu byste měl mít roli trojky.
Už když jsem podepisoval (roční kontrakt mu vynese 690 tisíc dolarů), věděl jsem, že budou přede mnou dva gólmani. Nakonec to jsou Varlamov a Grubauer. Byl tam ještě Bernier, který šel do Detroitu. Spíš počítám, že budu začínat na farmě, která bude od letoška na předměstí Denveru nějakých čtyřicet mil od centra. Už dopředu mi vedení oznámilo, že mi nedává přehnané vize, potřebují spíš někoho do zálohy, kdyby se něco stalo. Varlamov dost marodil. Byl to z mojí strany risk, ale doufám, že nebudu litovat.
Vaše angažmá může být i hodně o trpělivosti, lze se na to nachystat?
Jasně, člověk nesmí mít hladové oči. Ani jsem nechtěl do smlouvy nic takového, že když se do Vánoc nepodívám do NHL, můžu odejít do Evropy. Chci jít do toho naplno se vším všudy. Myslím, že kdybych měl rok strávit na farmě, litovat toho nebudu. Už jsem si toho navíc dost prožil v Česku i Rusku, něco mám za sebou.
Co vás naučila tříletá štace v Rusku?
Celou dobu to bylo hodně složité, přetahovali jsme se s Děmčenkem (jeho otec v klubu působil jako trenér gólmanů) o místo a byl to boj. Člověka to zocelí, i když tam byly situace, kdy jsem chtěl odejít kamkoliv, kde budu chytat. V jednu chvíli jsem byl trochu zařízlý, chtěl jsem pomoct týmu, ale cítil jsem se nevyužitý. Říkal jsem, že se balím, odjíždím a kašlu na všechno. Ale potom jsem si uvědomil, kolik mě stálo sil se do KHL dostat, zkusil jsem to kousnout a v okamžicích, kdy to bylo potřeba, se otočilo štěstí na moji stranu.
Jak je náročné, že po vydařeném zápase místo vás jde do brány konkurent?
Je to těžké, ale musíte k tomu přistupovat tak, že trenér je šéf, a co řekne, tak to musí být. Můžete reagovat jakkoliv. Někdo má obranný mechanismus, že začne nadávat, hádat se s trenérem, nebo se naopak zavře do sebe. Anebo bude makat úplně naplno.
Jak jste reagoval vy?
Já jsem nekonfliktní typ, který by nikdy proti trenérovi nešel, ať už by byl jakýkoliv. Je to jeho volba, jeho tým a on je zodpovědný za výsledky. Spíš jsem se snažil na tréninku, makal jsem, byl pozitivní a snažil jsem se ho přesvědčit, že jsem pro něho správný člověk.
I v tomhle vám Rusko pomohlo?
Člověk se víc osamostatnil. Třeba právě při jednání s trenéry, v komunikaci obecně mi to prospělo. Ohromně se mi také rozšířily obzory, procestoval jsem kus světa. A o to si víc vážím, co máme v Česku. Nechci, aby to vyznělo, že v Rusku se mají hůř, ale je to jiný svět. Spíš jde o to, že si Češi stěžují a neuvědomují si, že spousta lidí má těžší život. V Rusku si lidé váží toho, co mají, a nenadávají. Když jsem tam šel, Rusko jsem nemiloval, ale můžu teď říct, že tam jsou dobří lidé.
Co vám bude chybět?
Líbí se mi jejich vlastenectví. Za vlast by položili život, respektují svého prezidenta a prostředí, kde jsou. Váží si historie.
A co vám naopak nebude scházet?
Tak to vlastenectví... (usměje se) Ono to bylo dvousečné, někdy toho bylo až moc a přecházelo to v takovou slepotu. V některých chvílích by hájili názor, o kterém sami nic moc nevěděli. To mi trošku vadilo. Jsou schopní bezhlavě věřit a papouškovat vše, co zazní v televizi.
Nyní budete v jiném prostředí. Jak jste zatím poznal Denver a klub?
Musím říct, že organizace funguje dobře. Lidé okolo jsou úžasní. Třeba Joe Sakic (současný generální manažer Avalanche), jedna z největších hokejových legend, přijde a baví se s vámi úplně normálně. Jasně, byli jsme z něho paf, ale choval se jako jeden z nás. A zamlouvá se mi i přístup trenérů.
Berete jako výhodu, že klub draftoval i Martina Kauta? On sám žertoval, že mu s vaší manželkou budete dělat rodiče.
Už to takhle skoro vypadalo při soustředění (usměje se). Ale ne, je lehčí, když budete mít po boku někoho ze své země. A i Kautíkovi pomůže, když tam bude mít někoho staršího, kdo na něho bude dohlížet.